Desku „Return To Heaven Denied“ z roku 1998 považuju za jednu z nejlepších nahrávek novodobých power/speed metalových dějin. V diskografii této italské kapely ale čněla jako růže mezi trním, protože ji žádné z dalších pěti alb nesahalo ani po notové kotníky. A důvod byl (alespoň u třech posledních desek) zřejmý: z kapely odešel tvůrce veškérého úspěchu, Olaf Thorsen a zbylí členové bez něj zůstali bezradní jako vesnickej balík v New Yorku. Jako zázračné zjevení se proto jevily loňské informace, které hlásaly nejen Olafův návrat, ale rovnou také sequel úspěšné desky „Return...“. Jenže obrovskou radost hbitě následovaly pochyby a řada otázek typu: „Není to pouze laciný a přece jenom příliš okatý pokus o rozfoukání dávno vyhaslé slávy?“ nebo „Nebude proboha „Return Pt. II“ navazovat na poslední tři desky LABYRINTHu, které byly všechno jiné, jen ne power a speed metal?“, a nakonec: „Mají takové otázky v recenci vůbec smysl, když už se stejně každý podíval na výsledné hodnocení a je tedy jasné, že všechno dobře dopadlo?!“
Ano, je to oficiální, o propadák se v žádném případě nejedná a ačkoli na kvalitu originálu se úplně navázat nepodařilo, speed metalová vášeň doprovázená řadou podmanivých melodií je zpět. A nutno dodat, že aktéři LABYRINTH neponechali nic náhodě a podřídili tomu úplně všechno. Počínaje obalem, který je tématicky téměř identický s tím původním a konče řadou úmyslně shodných motivů a kytarových vyhrávek. Tohle někomu možná bude znít jako bezzubá vykrádačka, ale není tomu tak, neboť Italové svoji hudební reminisenci dokázali oživit s nebývalým důvtipem a elegancí.
Album (jehož celý název bych opravdu nechtěl opisovat 100krát za trest na tabuli) kupříkladu začíná úplně stejným motivem, kterým startovala jednička, ale místo kláves jej vyhrávají kytary. Tenhle nápad je znamenitý, neboť v posluchači okamžitě evokuje kouzlo původní nahrávky a nic v tu chvíli nenasvědčuje tomu, že tu dlí dvanáctiletá časová propast. Další hudební vzpomínky důmyslně vložené do aktuálního materiálu se budou objevovat i později, přičemž desku nostalgicky zakončí akustický motiv vyjmutý z půvabné balady „Falling Rain“.
Pokorná úcta k původní nahrávce (včetně téměř totožného zvuku) je tedy všudypřítomná a jejím logickým důsledkem je i patřičná konzervativnost, která vedla Thorsenovo kompoziční pero. LABYRINTH si už prostě nemohli dovolit další hrátky s posluchačovou trpělivostí, a tak všechno vsadili na tu zdánlivě nejjistější, ve skutečnosti ale zdaleka nejriskantnější kartu. Kdyby se totiž nepovedla ani tahle deska, už nic by je nezachránilo. O co přísnější bylo očekávání oddaných fanoušků (Japonci z toho museli mít vyloženě mokrý spodky), o to pozitivnější ale teď musí být jejich reakce při poslechu aktuální fošny a to, že do žánru nepřináší zhola nic nového, jim bude s těžkou pravděpodobností u prdele.
Objektivněji bude asi většina písní přijata jako slušně odvedená řemeslná práce. Autor těchto řádků ale bohužel nemůže být objektivní, protože původní deska z přelomu milénia těžce formovala jeho hudební cítění. Už pouhý fakt, že se Italové k tomuto odkazu vrátili a (hlavně!) s hrdostí vztyčili jeho povadlý prapor, pro mě znamená obrovskou radost a dost možná i nejpříjemnější překvapení tohoto roku vůbec.
|
