Je zajímavé sledovat hudební dráhu kalifornské čtveřice Papa Roach. Před deseti lety patřili spolu s Linkin Park k největším objevům melodičtějšího křídla nu-metalu. Natočili desku „Infest“, kterou singl „Last Resort“ dovedl k trojnásobné platině. Následující „Lovehatetragedy“ už zaznamenalo o poznání menší úspěch, ovšem se třetí nahrávkou „Getting Away With Murder“ se platinový lesk na chvíli vrátil. Spolu se třetí deskou ale definitivně Papa Roach unikli ze škatulky nu-metal a dnes je jejich hudba považována za vysoce energický rock n´roll klasického kalifornského střihu. A nová deska „Time For Annihilation“ je jen potvrzením toho, že nu-metal je pro Papa Roach definitivně mrtvý styl. Svůj vliv na to později měla i skutečnost, že si je na svůj putovní festival Crüe Fest vybrali králové drsného rock n´rollu Mötley Crüe, kterým zpěvák Jacoby Shaddix hostoval i na posledním albu „Saints Of Los Angeles“ a se kterými je pojí věrné přátelské pouto.
Ona vlastně „Time For Annihilation“ až tak úplně novinka není. Ze čtrnácti skladeb je jich nových jen pět, zbytek je záznam z pěti loňských vystoupení, které Papa Roach absolvovali se svými krajany Shinedown. Devět živých skladeb shrnuje patnáctiletou kariéru této kapely, ovšem pochopitelně klade důraz na novější, rock n´rollovější tvář. Třemi kousky je zastoupena vysoce ceněná nahrávka „The Paramour Sessions“ a po dvou věcech novinková „Metamorphosis“, „Getting Away With Murder“ a vzpomínková „Infest“. Zcela bez povšimnutí tedy zůstal podivný funkrockový debut „Old Friends From Young Years“ a překvapivě i třetí deska „Lovehatetragedy“. Koncertu nechybí energie, což je patrné spíše v rychlejších peckách jako „To Be Loved“, kterou Papa Roach vtipně uvedli od Ramones vypůjčeným skandováním „hey hou, let´s go“. Nijak rušivě nepůsobí ani dva výlety do minulosti, kdy především někdejší hit „Last Resort“ svým živým nasazením oproti studiové podobě získal pořádnou šťávu.
A pět novinek? Stylově navazují na poslední album „Metamorphosis“ a na takové věci jako byla třeba „Hollywood Whore“. Úvodní „Burn“ zachrastí elektronikou a Shaddix frázuje podobně jako ve své nu-metalové éře, ovšem poté vypálí úderný refrén a skladba dostává jinou dimenzi. Druhá „One Track Mind“ je klasická frackovitá skladba, kterou by klidně mohli mít ve svém repertoáru právě Mötley Crüe. Aby také ne, když se na ní skladatelsky podílel James Michael, skladatelské to dvojče Nikkiho Sixxe a zpěvák jeho bočního projektu Sixx: A.M. Třetí v pořadí „Kick In The Teeth“ napřed připomene nejlepší léta Marilyna Mansona, do čehož se pak rozjede extra silný stadiónový refrén. „No Matter What“ zpočátku může působit jako unylá záležitost současné FM produkce, ale zase silný refrén ji katapultuje mezi nejlepší rockové balady letošního roku. Zase je zde cítit vliv Michaela, který se v posledních letech dere mezi nejzásadnější rockové skladatele, když kromě Crüe, Papa Roach, Sixx: A.M. spolupracoval i se Scorpions, Meat Loafem nebo Alanis Morissette. A poslední novinka „The Enemy“ je tradiční hitovka, na které Shaddix a spol. v poslední době mají čuch. Určitě na ní zaujmou zajímavě zaranžované kytary, které připomenou dokonce Iron Maiden.
Tak abychom to shrnuli. Živé nahrávky nepostrádají energii, mají solidní tah na bránu a jelikož se jedná o jakési best of, tak nepostrádají ani hitovou patinu. Pětice studiovek představuje zase rozhodně to lepší, co kdy Papa Roach natočili. I když se už Papa Roach nebudou nikdy prodávat tak jako v dobách „Infest“, mně se jejich nová tvář zamlouvá a to velice. Nezbývá tedy než se těšit na další plnohodnotnou studiovku.
|
