Byl konec roku 2000, když deska „Hybrid Theory“ spustila doslova hudební revoluci, přivedla tehdy populární styl zvaný nu-metal do hitparád a přiblížila jej masovému publiku. Korn nebo Limp Bizkit sice slavili úspěchy, ovšem v porovnání s tím, co způsobili Linkin Park se najednou jejich sláva zdála být titěrná. „Hybrid Theory“ se stala bestsellerem, kterého se jen v Americe prodalo deset milionů kopií. Najednou věci jako „Crawlin´“, „One Step Closer“ nebo „In The End“ vyhrávaly skoro z každého bytu, z každého auta. Linkin Park svůj úspěch zúročili na další desce „Meteora“, která sice omílala stejný vzorec, ovšem obsahovala silné skladby jako „Numb“, „Breaking The Habbit“ nebo „Somewhere I Belong“. Prodeje šly pochopitelně trochu dolů, ovšem platinový úspěch byl zaručený.
Proto si Linkin Park před třemi lety mohli dovolit vydat vcelku slabou desku „Minutes To Midnight“, kterou sice platina také pokryla, ale řada posluchačů už jejich trend prokoukla a v porovnání s „Hybrid Theory“ se jednalo jen o čtvrtinový prodej. A teď by mě moc zajímalo, kolik se prodá novinky „A Thousand Suns“. Jestli se znovu potvrdí, že kvalita jde ruku v ruce úspěchem, tak doufám, že si tohle „dílo“ nekoupí nikdo.
Vždycky jsem byl u hudební tvorby zastáncem vývoje jednotlivých kapel. Jenže když si poslechnete „Hybrid Theory“ a hned potom „A Thousand Suns“, neuvěřili byste, že to hraje jedna kapela. Nejde o styl, přestože kytara se na „A Thousand Suns“ objevuje tak sporadicky (na rozdíl od elektroniky), že kdyby tam nebyla vůbec, nikdo si toho nevšimne. Tady jde o skladby. „Hybrid Theory“ obsahovalo jeden hit vedle druhého. „A Thousand Suns“ obsahuje jednu zrůdnost vedle druhé. Víceméně se jedná o samplované plochy, pod kterými se ozývá mluvozpěv. Světlá chvilka vždy nastane, když se ke slovu dostane zpěvák Chester Bennington, ovšem jeho klasický projev (a pochopitelně největší deviza kapely) je na této desce nějakým záhadným způsobem zatlačen do pozadí.
Dobrých melodií aby člověk taky pohledal. Výjimkou může být třetí v pořadí „Burning In The Skies“, která má vcelku výrazný refrén. Hudebně se ale jedná o nasládlou popovou věc, kterou ještě v polovině trochu zachrání slušné kytarové sólo. Výrazným kouskem ještě je pilotní singl „The Catalyst“, který má být tahounem celé desky. Má plnit takovou funkci jako kdysi „Crawlinˇ“ nebo „Somewhere I Belong“. Těm ovšem nesahá ani po kotníky a navíc vás ještě zprudí hlavní motiv skladby, což není nic jiného než odporný syntezátorový zvuk eurodiska poloviny devadesátých let. Twenty 4 Seven nebo 2 Unlimited hadr. Pamatujete? Paráda, co?
Prostě nemá smysl rozebírat skladbu za skladbou. Ono se v podstatě není o čem bavit. Tahle deska totiž nikdy neměla vyjít. Totálně zneuctila jméno kdysi velice respektované a nadějné kapely. Abych ji pasoval na titul „totální kýbl sraček“ tomu zabraňuje jen výtečný hlas hlavního představitele.
|
