K Manic Street Preachers jsem měl vždycky zvláštní vztah. Nijak zvlášť mě totiž nechytla první tři kritiky vyzdvihovaná, alba „Generation Terrorists“, „Gold Against The Soul“ a „Holy Bible“, ale mnohem více se mi líbila jejich komerční stránka alb, která natočili poté, co za podivných okolností zmizel kytarista Richey James Edwards. Samozřejmě ne všude, na některých Manics předvedli jen svůj průměr (hlavně „Send Away The Tigers“ a „Journal For Plague Lovers“), jinde se vzepjali ke skutečně chytlavým výkonům (především „This Is My Truth“ a „Lifeblood“). I když koncem devadesátých let to vypadalo, že jsou pouhým výstřelkem módy, kdy skladbu „If You Tolerate This Your Children Will Be Next“ omílalo každé rádio, opak je pravdou. Samozřejmě platinové úspěchy a natřískané stadiony jsou už tytam, ale Manics mají stále chuť do společné tvorby. A soudě podle nové desky „Postcards From A Young Man“ jim to jde náramně.
Narozdíl od předešlých dvou bezbarvých desek, kdy se trojice pokoušela vrátit ke zvuku svých prvních alb typu „Generation Terrorists“, je „Postcards From A Young Man“ mnohem vzdušnější, dostává se více prostoru popovým melodiím, gospelovým vokálům a čistým kytarám. A přesně tahle poloha mně u Manics seděla vždycky nejvíce. Taková, kterou se v minulosti představili prostřednictvím věcí jako „A Design For Life“, zmíněné „If You Tolerate This Your Children Will Be Next“, nebo „Everlasting“, „Ocean Spray“ či „The Love Of Richard Nixon“. Tady proto jsou úvodní „(It´s Not War) Just The End Of Love“, titulní „Postcards From A Young Man“, baladická „Golden Platitudes“ (s překrásným gospelovým vokálem) a skvělým refrénem obdařená „Some Kind Of Nothingness“ s hostujícím pěvcem spřízněných postupunkových Echo And The Bunnyman Ianem McCullochem.
Samozřejmě deska není až tak úplně popová, jako byla „Lifeblood“, ale právě k náladě tohoto, šest let starého, díla má novinka nejblíž. Jsou tu odkazy na první desky. Ovšem nové skladby nemají blízko k burcujícím záležitostem typu „Repeat“ či „Revol“, ale spíše k nenáročným kytarovkám „Motorcycle Emptiness“. Počínaje devátou „A Billion Balconies Facing The Sun“, kde se se svým nástrojem blýskl bývalý člen Guns n´Roses, basista Duff McKagan, se Manics trochu víc opřou do strun. A závěrečná „Don´t Be Evil“, která je asi největší spojnicí s protopunkovými začátky, jen potvrzuje, že dnešní Manics mají skutečný nadhled...
… a že se jim povedlo dát dohromady nesmírně silnou sbírku skladeb. Takových, kde budete hledat hluché místo jen stěží. Notorický rejpal by ho tam určitě našel, ale i ten by musel přiznat, že tentokrát to welšské trojici vyšlo. Možná jediným, komu tahle deska bude vadit, je Ivan Magor Jirous. Co na tom, jeho opilecká eskapáda v Trutnově při rozhovoru s Nickym Wirem mluví za vše...
|
