Po úspěšném a velmi povedeném díle „Nightfall in Middle-Earth“ si fanoušci museli vytrpět dlouhý čtyřletý půst, než vyšla nová deska. To ale neznamená, že by Blindi v mezidobí zaháleli. Kapela vyjela se svým turné do všech koutů světa a Hansi si také v roce 2000 odskočil k projektu Demons & Wizard, který vytvořil spolu s kapelníkem Iced Earth Jonem Schafferem. Také příprava nového alba zabrala víc než rok, až se nakonec v roce 2002 na světlo vynořila Noc v opeře.
Laťka byla vysoko a kapela stála před zlomem ve své kariéře, kdy se rozhodovala, jakým směrem se dál vydá. A protože Blind Guardian nejsou kapelou, která by měla ve zvyku stagnovat, bylo na čase se opět posunout do vyšších sfér. V tomto případě ještě více zhutnělých, propracovaných, preciznějších a majestátnějších sfér. No a jak už to tak bývá, ne každému to úplně vonělo. Proto sedmá řadová deska rozdělila fanoušky na dva tábory – a jeden z nich už nikdy úplně nepřijal nic, co přišlo po „Nightfall...“. No a druhá půlka (zahrnující i mě) si zvolenou cestu s postupem času nemůže vynachválit. Tak se pojďme podívat, jak Hansi a spol. započali novou kapitolu ve své tvorbě.
Popravdě úplný úvod je trochu nešťastný – mám na mysli opravdu odpudivý obal. Ve srovnání s mistrovskými díly, do kterých se jinak jejich alba zahalovala, tohle vypadá jako hloupý vtip. Kapela to naštěstí napravila obalem singlu „And Then There Was Silence“, který je naopak přímo nádherný a stal se námětem bezpočtu tetování věrných fanoušků. Naštěstí – hudba, obsažená v „A Night at the Opera“, se obalu nijak nepodobá. V mnoha směrech jde vlastně stále o typické blindovské album. Jen je všechno mohutnější a na první poslech trochu zamotané. Kapela chtěla přijít s něčím novým, proto tu vedle typických prvků nalezneme netradiční postupy, nečekané zvraty a překvapivé vložky. Album je jako skládačka – jednotlivé dílky (texty, změny v hlasovém projevu, frázování, kytarová sóla, melodie,...) perfektně zapadají jeden do druhého a tvoří komplexní obraz, který se ovšem člověku neodhalí hned na první letmý pohled, ale až po bedlivém prozkoumání z odstupu. Skladby jsou proto cekem náročné na poslech a celistvost desky „neporušuje“ ani jeden výraznější hit, který by na sebe strhával pozornost. Pro někoho dobře, pro někoho špatně – nechám to na vás. Mohutné sborové refrény a zapamatovatelné momenty ale samozřejmě nechybí. Do extrémů pak kapela dovedla jeden ze svých typických prvků – vrstvené kytary. Tady už se běžné posluchačovo ucho prostě ztrácí. Do extrémů zachází i Hansi se svým Hlasem (ano, zde je skutečně třeba to psát s velkým písmenem), který dokáže přecházet z jemného projevu do agresivního řevu přesně v tu správnou chvíli a to všechno skrz naskrz gigantickým hlasovým rozsahem. V každé skladbě tak najdeme obrovské množství variací a nápady a motivy se tu nešetří. Při pozorném poslechu je tu tedy pokaždé něco nového, co na vás nečekaně vykoukne a učiní skladbu ještě lepší, než se vám zdála doteď.
Bohužel je tu ta absence opravdu silného hitu, na které si fanoušci už zvykli (jak by ne, kapela je na předchozích deskách sázela jeden vedle druhého). Dvě skladby ale vykukují. První je pomalá „The Maiden and the Minstrel Knight“, inspirovaná příběhem Tristana a Izoldy. Upřímně, jak by mohla tahle kapela udělat pomalou skladbu, která by nechytala za srdce. A tahle konkrétní je navíc velmi procítěná a citlivě poskládaná. No a pak taky ten roztomilý zvuk zvonečků! :) Nejhitovější skladbou z tohoto alba je paradoxně skladba nejdelší – téměř čtvrthodinová „And Then There Was Silence“, která sama o sobě obsahuje tolik nápadů, že by z toho jiné kapely zvládly postavit celé album. Textově je inspirovaná řeckým eposem Ílias, což je látka velmi rozsáhlá, takže si logicky vyžádala i rozsáhlou stopáž. A rozhodně se nejedná o nějakou zbytečně rozvleklou a plitkou nataženinu, jak se to občas u dlouhých písní stává, ale o naprostou pecku, která je přímo narvaná skvělými momenty a nenechá posluchače vydechnout. Napětí se drží až do konce a o gradaci není nouze. Ten pravý vrchol ale přijde až po desáté minutě s oním úchvatným skočným popěvkem, což je přesně ten moment, který vyzní nejlépe při živých vystoupeních (viz následně natočené skvělé DVD „Imaginations Through the Looking Glass“). I kdybyste celou dobu nedávali pozor, tahle chvíle vás donutí nechat všeho, co děláte a přidat se k halekání.
Blind Guardian s novým tisíciletím nastoupili na novou cestu a zabránili tak tomu, aby ve své tvorbě zůstali stát na místě. Kvůli tomu je třeba je obdivovat. Noc v opeře postavila základy, které se ukazují jako velmi pevné. Ačkoli to dost fanoušků nikdy nepřijalo a i když se mi zdá, že to na téhle desce ještě nebylo úplně stoprocentní, kapela dokázala, že na těhle základech se opravdu dá stavět a že stále je kam se posouvat. S odstupem osmi let tak „A Night at the Opera“ dává perfektní smysl a pro pozorné posluchače přináší podmanivý hudební zážitek, který zaplnil další dlouhé čekání. Protože přesně podle názvu poslední skladby tu pak bylo ticho po následující čtyři roky. No a hodnocení? Minimálně bod navrch za závěrečnou skladbu a půl bodu dolů za ten strašný obal...
|
