Senilita není hezká věc. Obzvlášť když postihne rockového bouřliváka, který se ještě ke všemu zamiluje do, o generaci mladší, blondýny. A takové stařecké vrtochy máme možnost v případě
Ritchieho Blackmorea pozorovat už třináct let. Právě tehdy opustil své legendární Rainbow a spolu se svou budoucí manželkou Candice Night začal budovat romanticko-středověký projekt Blackmore´s Night. S první deskou „Shadow Of The Moon“ sklidil úspěch, ovšem už s následující „Under The Violet Moon“ každému došlo, že nic nového pod sluncem se už konat nebude. A tyto variace na neoklasické téma tu máme teď už po osmé. I když hitparádový úspěch se znovu koná, zejména u našich německých sousedů, Blackmore znovu dokazuje, že časy, kdy oslňoval věcmi typu „Highway Star“, „Child In Time“ nebo „Burn“, jsou už nenávratně pryč.
Čekat od Blackmore´s Night něco jiného, než renesanční folk rock s pořádnou porcí kýčovité romantiky a nánosy patosu, by byla asi pošetilost. Z desky se na vás valí košatá akustická kytara, někdy protnutá vynikajícím elektrizujícím sólem (no vždyť to taky hraje Blackmore), klávesové plochy, různé smyčcové nástroje podporované flétnou a místy dusavá folkrocková rytmika.
Deska startuje sice majestátně, ale zároveň pořádně kýčovitě, předělávkou „Highland“ od švédské popové čtveřice One More Time. Rockeři by před lety Blackmoreovi tento kousek notně omlátili o hlavu, ovšem dnes už si snad i zvykli. A možná na to Blackmore spoléhá. Proto je tu také další cover „Journeyman“ od dalších švédských poprockerů Nordman, což je už mnohem snesitelnější záležitost. A aby těch coverů nebylo málo, je tu také „Celluliod Heroes“ od The Kinks, který je z této trojice asi nejlépe poslouchatelným.
Další kategorií jsou vlastní skladby. Jak jsem již řekl, Blackmore´s Night sekají skladby podle jednoho vzorce. Občas se to povede lépe, občas méně. Mezi ty lepší kousky se určitě řadí „Believe In Me“, kterou manželé Blackmoreovi opatřili skutečně silným refrénem, pak je tu slušný instrumentální kousek „Night At Eggersberg“ nebo skočná „Keeper Of The Flame“. A nakonec jsou tady tradicionály, které si kytarový důchodce upravuje podle svého. A to je největší průser desky. Věci jako „Dance Of The Darkness“ nemá ani smysl komentovat, protože ony se skoro ani nedají poslouchat. Lidové halekačky, ze kterých odkapává rozplizlá cukrová vata, mi nikdy nic neříkaly.
Tak a je čas na shrnutí. A to je prosté, milý Watsone... Blackmore´s Night natočili prostě další desku do řady. Pouze s tím rozdílem, že jí věnovali nedávno narozenému synovi ústřední dvojice. Čili pokud vám tahle hudba něco říká, rozhodně vás deska nezklame. Pokud už jste na Blackmorem zlomili hůl, ale stále doufáte, že by mohl natočit něco ve stylu starých Párplů, tak se „Autumn Sky“ obloukem vyhněte. V mém přehrávači taky často rotovat nebude, i když místy se opravdu blbě neposlouchá.
|
