Když tak poslouchám už jedenácté sólové album bývalého kytaristy Guns n´Roses Izzyho Stradlina, je mi jasné, proč tento letos osmačtyřicetiletý umělec nemohl vydržet po boku svého dávného kamaráda z Indiany Axla Rose. Zatímco Axl za devatenáct let od rozchodu se svým někdejším skladatelským dvojčetem Stradlinem stihl vydat jen bombastickou „Chinese Democracy“, Izzy každý rok své příznivce oblažuje novinkovou deskou. Ale pozor, v tomhle případě neplatí, že by kvantita šla na úkor kvality. I když samozřejmě jeho desky nikdy nemohou dosáhnout kvality, prodejnosti a statutu kultovní „Appetite For Destruction“ (ovšem těch je mnohem, mnohem víc), pod určitou úroveň Stradlin nejde nikdy.
Mohl bych si vzít recenzi, kterou jsem před necelým rokem psal na jeho předposlední řadovku „Smoke“ a zkopírovat ji na tohle místo. O „Wave Of Heat“ totiž platí naprosto to samé co o „Smoke“, o „Concrete“, o „Miami“ nebo o Stradlinovo sólové prvotině „The Ju Ju Hounds“. Je to prostě deska, kterou si Izzy nahrál doma na čtyřstopém magneťáku, neopatřoval ji nijak bombastickou produkcí (jestli vůbec nějakou ano), nasázel tam deset věcí, které mají hlavu a patu a které se dobře poslouchají. Jdou k pravé podstatě Guns n´Roses a jsou přesně takové, jaké začal Izzy s Axlem začátkem osmdesátých let skládat v jednopokojovém, šváby zamořeném bytě v Los Angeles.
Jsou tady věci jako úvodní „Beat Up“ nebo „Rollin´ Rollin´“, které zaujmou hned svou hitovostí, jsou tu také takové, kde se více sází na bluesové kořeny, které se zde mísí z vlivy starých Rolling Stones či dokonce takových střelců jako byli Little Richard, Chuck Berry nebo Buddy Holly. Je tu prostě všechno, co má Stradlin rád. On si vlastně hraje jen tak pro sebe. Desky nabízí přes internet a je mu jedno, jestli si ji někdo koupí nebo jenom stáhne. Vyděláno má z dob Guns tolik, že ho prodejnost fakt nezajímá. Nemá totiž žádné velké ambice a na světovém turné ho potkáte možná zase za dalších deset let, kdy podpoří starého kámoše Axla. To už na kontě bude mít ale dvacítku alb.
O „Wave Of Heat“ se dá říct, že takhle by mohli znít Guns n´Roses v roce 2010, kdyby Stradlin před dvaceti lety neustoupil dvěma ohromným egům pánů Rosea a Slashe. Ti oba se už od té pravé podstaty GN´R za ta léta vzdálili na míle daleko. A jaká je vlastně ta podstata Guns? Pusťte si „Wave Of Heat“ a uslyšíte ji.
|
