Jorn Lande má Českou republiku rád a zjevně nemá to srdce ji na seznamu svých zastávek vynechat, ať je turné sebekratší. Obzvlášť si pak oblíbil pražskou Chmelnici a zlínské MoR café. Minule jsem nezvládla ten zlínský, letos ten pražský koncert. Alespoň jeden byl pro mě ale prakticky povinností. Hlas Mistra Landeho mě nikdy neomrzí a vždycky ho ráda slyším živě a když odpadli z line-upu Masters of Rock Masterplan (což by byla možná ještě o kapku příjemnější podívaná), mohla jsem si aspoň spravit chuť při poslechu Jornova hlasu, prezentujícího jeho sólové skladby.
Nejdřív byly samozřejmě na řadě tuzemské předkapely. Musím přiznat, že ačkoli obě jména znám, nijak blíž jsem se s nimi nikdy neseznámila a viděla jsem je na pódiu prvně. A tentokrát jsem byla ze zvláštního důvodu předem hodně skeptická. Jako první se měla představit melodicko-metalová Venefica z mého druhého domova v Olomouci (o to divnější, že mi doposud unikali). I když kapela funguje poměrně krátce, hned s jejich první skladbou se moje skepse rozplynula. Pánové hrají hudbu, která je mi blízká, navíc prezentovanou s velkou instrumentální precizností a nápaditostí. Vůdčí postavou je samozřejmě vokalista Ray (sympatická přezdívka, není-liž pravda? :D), který vládne nejen skvělým hlasem, ale také všemi schopnostmi správného frontmana. Pro příště už si určitě ohlídám, až budou hrát někde poblíž. Venefica má našlápnuto stát se velkým jménem na české scéně.
To Dymytry už vlastně velké jméno mají. Kapela je to nekompromisní, svérázná a zapamatovatelná (samozřejmě ne podle obličejů muzikantů). Řečí o jejich originalitě a o vhodnosti volby masek už bylo dost a dost, já za sebe musím říct, že mě Dymytry docela rozhýbali a působili na mě podobnou energií, jako disponují na živých vystoupeních třeba Škwor. Jiná otázka je, jestli bych si to pustila doma – to asi ne. Setlist převážně představoval novou desku „Neser!“ a při textech typu „Dejte mi pít“ jsem si uvědomila, že mi kapela ze všeho nejvíc připomíná rané Kabáty v tvrdším obalu. Vystoupení to ale bylo živelné a zábavné. Nejvíc mě pobavila „anglická“ vložka, které sice díky deathovému murmuru nebylo rozumět ani slovo, ale zaručeně umlčela všechny, co si stěžovali, že kapela není dost světová, když zpívá jen česky. Takže i když jsem byla skeptická, nakonec mě obě předkapely vlastně bavily.
Většina návštěvníků se přišla podívat do sálu až na hlavní hvězdu večera. Jorn je na dnešní melodické scéně jedním z nejvýraznějších jmen a také jedním z nejvíce frekventovaných. Na minulém turné vytáhl i skladby z jiných projektů a taky dost předělávek, tak jsem byla zvědavá, jak to pojme tentokrát. Jenže za ten rok se zjevně s muzikanty pod jeho jménem udála jedna zásadní změna – sestava se ustálila a místo doprovodných muzikantů se z nich stala skutečná a plnohodnotná kapela. Což je samozřejmě hodně výrazně cítit na pódiu. Ačkoli je to stále hlavně pan Lande, který přitahuje většinu pozornosti, muzikanti kolem něj dostávají hodně prostoru a jsou mnohem víc zapojení do dění na pódiu a bavení publika. A to nemluvím pouze o prostorech na sóla. Hodně na tom vydělal především basák Nic Angileri, který nejen, že patří v hraní na svůj nástroj do naprosté superligy, ale když navíc dostane prostor, dokáže svoje schopnosti efektně prezentovat. Kompaktnější představě skupiny se pak zjevně přizpůsobil i setlist, který obsahoval pouze skladby, které se objevily na deskách pod hlavičkou Jorn. K plusům ještě připočtu to, že se mi zdálo, že Jorn zapracoval na svém pódiovém vystupování a i když se pořád převážně soustředí na zpěv, jeho projev už zdaleka není tak statický. Podařilo se mu do koncertu také mnohem víc zapojit publikum (třeba když nás nechal zpívat sborovou část v refrénu „War of the World“). Co se nezměnilo, to je majestátní hlas, který přednáší všechny skladby naprosto precizně a trochu odtažité a přitom vlídné chování k fanouškům. Celé vystoupení působilo příjemnou a uvolněnou atmosférou, hardrockové skladby se sypaly jedna za druhou bez zbytečných prodlev (Jorn nikdy nebyl na nějaké pódiové proslovy) a člověk ani nezaznamenal, že už se blíží konec. Přídavky pak přinesly absolutní vrchol – dojemnou „Song for Ronnie James“, která byla odzpívaná s takovým citem, že mě dohnala k slzám. Z celého koncertu jsem pak ale odcházela s širokým úsměvem – Jornovi a jeho hudebním parťákům se podařilo navodit skvělou atmosféru a jejich výkon musel pohladit srdce každého příznivce. Není co řešit, příště jdu zase.
Playlist: Road of the Cross, Shadow People, Below, We Brought the Angels Down, Stormcrow, Spirit Black, Rock and Roll Angel, The Inner Road, Man of the Dark, Black Song, Tungur Knivur, Soul of the Wind, Are you Ready, Song for Ronnie James, War of the World
|
