Slavná americká metalcorová formace Underoath měla divoký rok: tour po Evropě, odchod Aarona Gilespieho (jediného člena, který zůstal z původní sestavy), příchod nového bubeníka a další album. Underoath po personálním karambolu nelenili a po odchodu vynikajícího zrzavého bicmena/čistého vokalisty si přivzali neméně zdatného hudebníka Daniela Davisona (ex-Norma Jean), aby dali vzniknout novému kotouči s názvoznakem “Ø (Disambiguation)“.
Všemi očekávaná nová nahrávka je jiná. Velký podíl na tom má samozřejmě obměněná sestava. Prakticky všechny zpěvy – křik i čistý vokál – převzal frontman Spencer Chamberlain, napsal i téměř všechny texty. Pokud jste jej někdy viděli naživo (viz. jeho pódiové šílenství na dubnovém koncertu v pražském Lucerna Music Baru), musí vám být hned jasné, že “Ø (Disambiguation)“ nebude obyčejná metalcorová věc. Chamberlain je totiž podivín, a to je bez debat. Dle duchovního přesvědčení kapely by měl být poháněn nebesy, ale vypadá to spíše na „ďáblova advokáta“.
Celá hudební produkce je spletitou kombinací metalu, coru a samplů. Převažuje řev a jekot vkusně doprovázený čistými party, které muziku odlehčí, přesto zanechají hutnou esenci underoathovského stylu. Právě ona hutnost je jejich devízou, kterou si s sebou nesou již od začátku své tvorby. Celé album je navíc svým způsobem dosti ponuré, temné a spíše se pohybuje ve středním tempu. Při poslechu si nelze nevšimnout silné složitosti jejich materiálu, avšak i jisté komplexity – songy se postupně přelévají z jednoho do druhého, přijde vám tedy, že posloucháte jeden dlouhý náročný song. Což může být pro někoho spíše výhoda, pro jiného naopak... Za zmínku stojí tři bonusové tracky, coby remixy prvních třech písní alba. Naprosto úchylná kombinace elektroniky a „zbytku“ původních skladeb je jen pro silné nátury.
Album “Ø (Disambiguation)“ je prapodivné stejně jako jeho název. Ty tam jsou melodické záležitosti předchozích nahrávek. Noví Underoath jsou složití, temní a neurvalí. To však vůbec není na škodu a je vidět, že nápadů mají plný šuplík. Chce to však věnovat kotouči více poslechů, protože jedině pak lze rozpoznat jemné nuance a zákoutí jejich komplikovaných krás.
|
