Poslouchat Angru může být pro ucho, které je navyklé „běžnému“ evropskému či americkému power metalu, napoprvé asi stejně těžký oříšek, jako když se mírně pokročilý angličtinář pokouší přelouskat Shakespeara v originále. Tohle srovnání se samozřejmě nabízí, neboť kapela uvedla, že právě tenhle anglický klasik je svým dílem při psaní nové desky inspiroval. „Aqua“ byla mezi fanoušky bezpochyby nesmírně očekávaná. Jistě, že nás má většina pořád Angru spojenou s Andre Matosem, ale Edu Falaschi už dlouho důrazně dokazuje, jak dobře si s ním kapela vede. Otázkou tedy bylo jen to, jak se podaří navázat na předchozí geniální počin „Aurora Consurgens“.
A překvapí vůbec někoho, že zase geniálně? I přes všechny problémy a kopance, které poslední dobou tyhle brazilce potkávají, zůstává jejich tvůrčí génius nepoznamenaný a nic mu nebrání v dalším růstu. Jejich křehká progresivní hudba při poslechu hladí po duši, ve správných chvílích příjemně nakopává a téměř neustále překvapuje. Hned na úvod tu máme dvě typické speedové skladby s jasně rozpoznatelným rukopisem. Edu už od první skladby jasně ukazuje, že je neskutečný zpěvák a ačkoli jeho hlas trefuje opravdu ty nejvyšší tóny, pořád nehrozí, že by to bylo protivné – a myslím, že v jeho případě to snesou i posluchači, kteří výškařům normálně příliš nefandí.
Ze začátku alba se hned ponoříme do příjemných proměnlivých melodií, mezi kterými se hlas pana Falaschiho s lehkostí proplétá a kouzlí přitom nevídané variace. Opravdové perly ale přicházejí až v hlubších útrobách desky – a jsou to bezpochyby ty pomalejší kousky, kde má všechno to mistrovství šanci pěkně vyniknout a není skryté pod výraznou rytmiku, jak je tomu u skladeb rychlejších. Zadumaná „Lease Of Life“ (mimochodem dozdobená velmi působivým klipem), kde se Edu se zpěvem drží pěkně v hlubších tónech, nádherná, geniální, všemi možnými superlativy počastovaná „A Monster In Her Eyes“ s půvabnou akustickou kytarou, hned následující – velmi originální „Weakness Of A Man“, která v sobě kombinuje dobrou desítku různých stylů (v jednu chvíli můžete slyšet dokonce country kytaru) či závěrečná, trochu pohádková „Ashes“ s úchvatným klavírem (který je opět velkou ozdobou celé desky).
Opět samozřejmě nechybí ani netradiční nástroje (vždy velmi vkusně a nenásilně zakomponované) a sem tam trocha té exotiky. Změny temp a stylů ve chvílích, kdy byste to nečekali a možnost objevovat pořád nové a nové vrstvy s každým dalším poslechem. Angra se svými kompozičními postupy dotýká geniality a její písně se přesto stále velmi příjemně poslouchají. Popravdě jsem nečekala, že zvládnou překonat předchozí počin – ale podařilo se. Na první poslech je to možná trochu těžší sousto, ale stačí se trochu soustředit a vykoukne na vás nádherně vybroušený hudební diamant.
|
