Visací zámek je ikona českého punku. Je to rozhodně nejúspěšnější česká kapela, která čerpá z odkazu Sex Pistols, Ramones, The Clash nebo The Damned. Možná si to kapela kolem zpěváka Jana Hauberta ani neuvědomovala, ale když ještě za totáče vydala singl „Hymna šibeničních bratří“, stvořila jakýsi milník v české rockové hudbě. V tu dobu Visací zámek nasadil určitou laťku kvality, pod kterou nikdy nešel. A když tak poslouchám novinku „Klasiku“, tak věřím tomu, že už nikdy nepůjde.
Těžko se dalo čekat, že by Visáči udělali zase takovou klasiku, jako se jim před pěti lety povedla „Známka punku“. Myslím, že žádná ze skladeb na nové desce nedosáhne takového statutu jako zmíněná kultovní věc, ovšem hned úvodní „Padesát“ by si to rozhodně zasloužila.
Když Haubert začne zpívat úvodní sloku „kašleme na všechno, skoro i na ženský a pivo pijeme jenom plzeňský, dáme si jedno, už se nám chce chcát, takhle si to užíváme když je nám padesát“, je hned poznat, že album je natočené s nadhledem a kapele je jedno, jestli se ho prodá sto nebo sto tisíc kousků.
Visáči natočili desku přesně podle svých představ. Nasekali hodně punkových vypalovaček jako zmiňovaná „Padesát“, „Prezident“, „Punkstore“ nebo „Zkurvená zkušebna“. Podle mého také používají nejjadrnější výrazivo za celou svou kariéru. Pětice pražských punkových inženýrů už nic neřeší. A proto se tahle deska tak pěkně poslouchá. Má energii, drajv, spád a člověk jí prostě věří.
|
