V květnu roku 2009 oznámili jméno kapely, v září téhož roku donahrávali své promo, obsahující čtyři kousky. A téměř do roka a do dne vydali i svůj debutový plnohodnotný počin, nazvaný „Nosferatu“. Řeč je o olomouckých Callibos M.S. (preventivně připomínám, neplést s olomouckými Calibos, i když se u tohoto upozornění kroutím jako had…), v jejichž čele stojí nezaměnitelný M.S., tedy Mirek Spilka. Nevěřím, že by kauza rozštěpu Calibos zůstala příznivci obou kapel nepovšimnuta, ale pro přesnost doplňuji, ano, nezaměňovat, ačkoliv Mirek Spilka dlouhá léta křičel do mikrofonu u Calibos. A zejména tenhle fakt (nemluvě o vydařeném promu) v mých očích již předem setřel z „Nosferatu“ jakékoliv debutové aróma.
Co se změnilo u Callibos M.S. od vydání proma? Lehce se rozšířila sestava, baskytary se chopil Lukáš Insun Vymětal. Lehce se pozměnila vizáž (ehm, tedy spíš „slyšáž“ ;-) ) promáčovských skladeb. Na desce zanechal nezanedbatelnou stopu i Spilka junior svým klávesovým šmrncnutím. Co se nezměnilo (a přiznávám, že kdyby ano, možná bych uvěřil v neposkvrněné početí…), to je nekomplikované uctívání starého dobrého klasického heavíku. Nemám sebemenší potřebu měnit již jednou napsané a tak mi jako základní charakteristiku „Nosferatu“ dovolte použít pár řádků z loňska - „Callibosům se podařilo všem kouskům vtisknout svůj (nebo Calibosí?) ksicht, slibně smíchat přiměřenou agresi, melodickou měkkost, nezbytná sóla, šlapající rytmus i vypjaté okamžiky. Výsledkem je moderně archaický, skvěle zahraný melodický heavy metal. Hezké vzpomínky na budoucnost.“
Čtveřice „starých“ (tedy promáčových) skladeb zaznamenala jen kosmetické úpravy – nepatrně zvolněné tempo v dostihově živelných „Náhodách“ či chybějící vokály v „Andělovi v dlani“ se ukázaly být jen železnou košilí, která se systematickou masáží novými verzemi dá snadno svléknout, takže jen nešťastné zavtipkování s „Vikingovým“ intrem mě nevybíravě kleplo přes uši. Novinkami Callibos M.S. napsali oba nové krajní póly desky. A je docela úsměvné, že to, co mi vadí na mém nejméně oblíbeném kousku desky („Dům“), tedy radikální kontrast v různých náladách písně (v tomto je uvolnění kousavé nálady příliš přeslazené) , je to, na co vsázím u osobní topky, polobaladě „Plameny“ kde kontrastní spojení vláčného úvodu s úžasně dynamickou prostřední pasáží je mimořádně šťavnaté. A aby se to nepletlo, druhý největší aplaus u mě Callibos M.S. sklízí za nejpřímočařejší melodii, zahranou bez velkých gest či snad pokusu o nějakou náladovou exhibici, v závěrečném „Šmírákovi“ s velmi chytlavým kytarovým motivem. Výše uvedené rozdělení na staré (tedy na promu zveřejněné) a nové skladby berte však prosím čistě účelově, pro heavíkáře tvorbou Callibos M.S. dosud nepoznamenané nebude hrát žádnou roli, neb „Nosferatu“ je kompaktní záležitost, uctívající dávno napsaná pravidla jako z encyklopedie – silné chytlavé melodie, výrazné kytary, přímočaré riffy, razance a energie. Do celkového konceptu mi skvěle ladí svým způsobem strohé (občas až náznakově schématické) textování Mirka Spilky i jeho nezaměnitelný, rozsahově nepříliš pružný, přesto dostatečně přitažlivý a emotivní chraplák.
Největší radost mi udělal fakt, že Callibos M.S. nenaplnili mojí obavu ze stereotypní pasti. A tak po nedávno vydaných hysterických debatách s nejvyšším je „Nosferatu“ další plackou, se kterou hevíkář nemůže šlápnout vedle.
P.S. Ten potměšilec ve mně si už mne ruce a mumlá si pod fousy „no, Calibosové, doufám, že tuhle rukavici nenecháte jen tak ležet… ;-)“
|
