O tom, že AC/DC je fenomén nemá smysl diskutovat. O tom, že tahle australská pětice ovlivnila nepřebernou řadu kapela rovněž ne. Jenomže je ovlivnění a kopírování. Mezi nejznámější plagiátory samozřejmě patří australští Airbourne, ze kterých je sice půlka rockového světa na větvi, já v nich ale nic tak geniálního nespatřuji. Je tu řada dalších kapel, které snad za zvuků „Highway To Hell“, „Hells Bells“ nebo „Thunderstruck“ vstávají i usínají. Nově mezi ně patří německá pětice Hardbone se svým debutem „Dirty n´Young“.
Už první riff je přesně tím typem, který byste očekávali od Anguse Younga. Pak přijde zpěv a jasná stylizace Tima Dammanna do projevu Bon Scotta s trochou Briana Johnsona. Skladby mají stejné postupy jako fláky od AC/DC, mají úderný refrén a ostré tempo, které dokáže pohnout davem. Ale ať si vezmete úvodní „Booze, Blood, Blackout“, „I Sold My Soul“, titulní „Dirty n´Young“ nebo možná nejlepší věc desky „Walking Talking Sexmachine“, vždy narazíte na druhý odvar AC/DC.
Neříkám ani náhodou, že tyhle skladby jsou špatné. Chybí jim ale moment překvapení, který prostě AC/DC ve svých začátcích měli. Žádná z věcí na téhle desce nemá takový hitový potenciál jako zmíněné „Highway To Hell“, „Hells Bells“, „Thunderstruck“ nebo třeba „You Shook Me All Night Long“ a „Heatseeker“.
Prostě ten, kdo má rád AC/DC, tak určitě s touhle deskou neudělá chybu. Myslím si, že třeba Airbourne (i když je řadím mezi velké vykrádače) mají ještě o špetku více invence, Jackyl zase více hitového potenciálu. Hardbone nám naservírovali debut, kde jasně ukázali svou tvář. Třeba si v budoucnu více vypilují svůj výraz. Teď je to zatím jen průměr.
|
