Od svého vystoupení ve Vizovicích se nám tahle mladá německá parta vyhýbá a tak nám, kteří jsme si ji oblíbili, nezbývá, než na ně občas vyjet někam za hranice. Minule se cílem mého výletu stal Burglengenfeld, tentokrát to byla Vídeň. A zatímco minule se Kissin´ Dynamite dělili o pódium s Elvenking a Primal Fear, tentokrát večer patřil jim. Samozřejmě jsem měla trochu obavy o návštěvnost a taky o klub, kde jsem (vzhledem k tomu, že tohle měl být můj historicky první koncert ve Vídni) ještě nikdy nebyla.
Klub Escape Metalcorner je celkem zajímavě řešený – horní patro je vyhrazeno baru, pod schody je oddělený sál. Úzký, podlouhlý sál s nízkým stropem, nízkým pódiem a nedostatečnou klimatizací. Přidejte k tomu nečekaně velkou návštěvnost (obě patra klubu se hemžila lidmi už od otvíračky) a bylo jasné, že tři místní předkapely se mi bude chtít v dolní části pobývat co nejmíň. První z nich byla frontwoman kapela Gentle G, která si svým alternativním rockem několik diváků získala a když už nic, zaujal aspoň příjemný hlas zpěvačky. Trochu z jiného šálku nám servírovali druzí ValSans, kteří na lokální úrovni hoblují osmdesátkový heavy metal. Hned jsem si připadala jako na nějaké české zábavě (až na zpěvákovu skvělou angličtinu). Tady už se chytlo víc lidí v sále a i já jsem si podupávala do rytmu. Víc než zábavové odrhovačky se ale nekonalo.
Proto jsem třetí předkapelu s lehkým srdcem vynechala a místo toho jsme se s kolegyní rozhodly dát šanci rakouské nabídce piv. Vzhledem k tomu, že jsme dostaly za dost přemrštěnou cenu lahváče (!), který chutnal víc než cokoli jiného jako voda, ani tohle se
neukázalo být vhodnou náplní večera. Naštěstí se hodina brzy přiblížila vystoupení hlavnímu a tady se zklamání očekávat nedalo, za to jsem mohla dát předem ruku do ohně.
Dejte Kissin´ Dynamite malé pódium, ztísněné podmínky, jednu řadu znuděně postávajích diváků, dejte jim špatné nazvučení, je to jedno. Tihle kluci vám předvedou pekelnou show i kdyby je na konci měli z toho pódia odnést. A co teprve, když se dostaví až nečekaně velké publikum, které si zjevně kapelu oblíbilo, zpívá texty a hlasitě podporuje po celou dobu koncertu. A oblíbení jsou z mého pohledu jedině zaslouženě. I když jsou v současné době ty návraty do osmdesátek na můj vkus až moc populární, většina kapel toho ducha prostě plně vrátit nedokáže, ani kdyby se přerthli. Kissin´ Dynamite se můžete smát, když vidíte na fotkách jejich glamovou image, natupírované účesy a make-up. Můžete se jim dokonce smát, když uslyšíte jejich desku. A jak jednou vylezou na pódium a předvedou to svoje, nikdo se jim smát nebude. Ono je to totiž ve výsledku strašně uvěřitelné.
Možná to dělá ta mladická energie, s jakou jdou do všeho naplno. Ať jsou to šílená kytarová sóla, skopičinky jako braní na ramena, pobíhání i na omezeném prostoru, který k pobíhání rozhodně určený není nebo mlácení pěstí do uvolněné překližky ve zdi během hraní (to je novinka :D). Kapela se prostě chová, jako by chtěla z pódia na konci svého vystoupení nechat jenom třísky. Obrovský poklad mají pánové v Hannesovi Braunovi za mikrofonem. Jeho hlasové kvality se mu nedají odepřít a navíc je znát, že na sobě pořád maká. Jeho pronikavý ječák zjevně neutrpěl žádnou újmu ani následkem nemoci, která zpěváka o víkendu trápila a tak až na očividně špatně fungující odposlech byl jeho výkon bezchybný. I když to bude znít legračně, jeho přínos do kapely spočívá i ve vzhledu. Ne, že by zbytek kapely nevypadal dostatečně glamově (vždyť už jenom ty elasťáky!), ale Hannes je přesně ten ideální platinový typ ála Vince Neil v dobách své největší slávy.  A rozhodně to dělá svoje, chlapec jako by se pro to pódium přímo narodil.
Zazněly skladby z obou desek – je prakticky jedno, co kluci vyberou, všechno funguje živě. Mezi tutovky patří „Steel of Swabia“, „Freaky“, „Addicted to Metal“, „Run for Your Life“ nebo „Metal Nation“ a všechno bylo tentokrát ještě znásobeno hlasitou podporou publika (které se k mému překvapení neskládalo jen z patnáctiletých, sprejem na vlasy vonících, slečen). Kapela si očividně koncert strašně užila (přeci jen pro ni taková návštěvnost ještě nemůže být samozřejmostí) a na konci si skoro dojatě vychutnávala svůj zasloužený úspěch. Pokud klukům vydrží tahle obrovská chuť do hraní, úžasné nasazení a uvěřitelné vystupování, mají všechny moje sympatie a jsem přesvědčená o tom, že před sebou mají velkou budoucnost. Tady glamový duch rozhodně žije. Tak už jen zbývá doufat, že se taky časem zase podívají k nám, protože tohle stojí za vidění.
|
