Tohle období přichází vždycky v létě, o prázdninách. Mezi novináři se mu říká okurková sezona. Nejsou témata o kterých psát, vymýšlejí se bludy, František Ringo Čech dokonce vidí Marťany s velitelem Oldou. Je to prostě doba, kdy se neděje nic zajímavé. A podle mě ta doba na rockové scéně přišla právě teď. Začátkem roku sice vyšly desky T.N.T. a Mr. Big, ale další zajímavé počiny jsou naplánované až na konec března. Je tedy čas mrknout se do trochu do minulosti.
Není to tak dávno, co mi do oka v mé domácí sbírce padlo první a vlastně jediné CD americké kapely Candy „Whatever Happened To Fun“ z roku 1985. Pokud se dnes řekne jméno kapely – Candy – možná už to něco řekne jen několika zarytým pamětníkům. Ani titulní hit alba už dávno nezáří takovou silou, jako před pětadvaceti lety (i když můžeme vehementně tvrdit, že je to nespravedlivé). Pokud se ale řekne jméno kytaristy Gilbyho Clarkea, věřím, že je vás zde mnoho těch, kterým okamžitě svitne. Jasně, tohle je ta kapela, kterou Gilby Clarke při svém nástupu do řad Guns n´Roses zmiňoval, že s nimi kdysi hrál. „Byli jsme tenkrát hodně mladí, hráli jsme popovou muzika, jako, dejme tomu, T. Rex. To co nás bavilo,“ řekl při jednom z mnoha rozhovorů Clarke.
Pokud byste hledali nějakou spojnici mezi Candy a dalšími Clarkeovými aktivitami, ať už to byli Kill For Thrills, Guns n´Roses nebo kytaristovi sólové počiny, najdete ji jen mlhavě a útržkovitě. Jak Clarke řekl, Candy byly poprocková kapela, která sázela na líbivé melodie, neagresivní kytary a perfektně vycizelované vokály. To je patrné hned z úvodní věci „American Kix“, která se nese na vlnách typického amerického poprocku osmdesátých let, hodně líznutého glamem o dekádu starším. Výborný refrén ve kterém zpěvák Kyle Vincent představí své kvality, vystřídá Clarkeho dravé sólo a vy hned máte dobrou náladu a snad se vám chce i zpívat. Další „Turn It Up Loud“ je sice nejslabší věc desky, ale i tak záležitost tak nakažlivá, až budete mít co dělat, abyste ji vůbec dostali z hlavy. V tom vám pomůže titulní skladba „Whatever Happened To Fun“, což je klasický hit, jakoby na míru ušitý FM rádiím. Ovšem s pořádným kusem muzikantství (zejména Clarke byl vždycky výtečný instrumentalista).
A je na čase zklidnit. Přichází „Last Radio Show“ uvozená romantickou kytarou a procítěným Vincentovým projevem. Skladba ve své polovině exploduje do energického refrénu, aby se ve svém závěru za zvuku smyčců znovu vrátila do své původní nálady. Jeden z vrcholů desky. „Kids In The City“ se snaží tvářit jako rebelská věc, ale přece jen ve výsledku je natolik hravá, že její rebelie má nádech pubertální naivity. Přesto zase další výborný kousek. V podobném duchu se nese i „Weekend Boy“, která ale má zase jeden z nejlepších refrénů desky a svou stavbou asi nejvíce připomíná britskou glamrockovou partičku The Sweet z období, kdy začali pořádně pošilhávat po hardrocku.
A je tu finálová trojice. „First Time“ začíná sice trochu infantilně pojatou kytarou (ať se na mě někdo zlobí jak chce, ale mě to prostě připomíná Beatles), ale ve výsledku skladbu zachrání refrén. „Electric Nights“ je pecka k pohledání (refrén: „it´s the electric nights, stay forever young“ může dnes možná vyvolat trochu úsměvu, ale co...) a má úžasnou atmosféru, kdy z ní vyloženě cítíte polovinu osmdesátých let. O hitovém potenciálu ani nemluvě. A mohutné finále „Lonely Hearts“ jen ztvrzuje fakt, že tahle deska, i po takové době od svého vydání, je skutečně nadčasová záležitost, kterou můžete klidně soustředěně poslouchat (kytarové a vokální nápady za to stojí) nebo si ji pustit jako kulisu k jakékoliv (a to zdůrazňuji, že skutečně k jakékoliv) činnosti.
Mám rád Kill For Thrills, Clarkeovi sólovky, o Guns n´Roses snad ani nemusíme mluvit, ale co se týče těchto kapel a desek, na kterých se s nimi Clarke podílel (pro pořádek připomínám, že u GN´R se jedná jen o „The Spaghetti Incident?“), je „Whatever Happened To Fun“ od Candy nejlepší deska Clarkeovy kariéry. Je to skutečně album, které by si i dnes mělo zasloužit pozornost jakéhokoliv rockového fanouška. A když kápne do noty i ortodoxnímu těžkooděnci, o to líp. U mě, i po letech, jasně plný počet...
|
