Když vydá nejlegendárnější metalová kapela Česka nové album, je to pokaždé velká událost. Navíc je jisté, že bytelná fanouškovská základna neučiní z žádné aktuální desky vyložený propadák. I kdyby hudba stála za pendrek, pozitivní sentiment tisíců posluchačů ji velkoryse spolkne a ještě u toho spokojeně zamlaská. U ARAKAINU je ovšem výška kvalitativních mezí celkem jasně definovaná a skutečně nehrozí, že by tato kapela vydala nějaký šlendrián či nedodělek. Dějiny tak nepřepsal ani počátek března, kdy vyšla placka „Homo Sapiens...?“, která nabízí očekávaný mix moderně strukturovaných riffů a nějaké té koncertně zpěvné melodie. Hned vzápětí jsem ale nucen dodat, že k této standardní směsici bohužel nic extra zajímavého nepřibylo.
ARAKAIN s Brichtou je usazen v mém krevním řečišti, jako málokterá jiná kapela, po jeho odchodu tento zájem poněkud ochabl, což ale zdaleka nebylo způsobeno pouze Alešovým exitem. Moderněji tvarovaný xicht novodobé éry (slyšitelný vlastně už na "Forrest Gumpovi") mně totiž působil o poznání méně libější slast, než přímočarý thrash a heavy metal prvních řekněme sedmi alb (plus "Archeology"). Trend poněkud mačisticky dupavých vypalovaček pokračuje i na „Homo Sapiens...?“, přičemž je tradičně doplňuje několik rytmicky uvolněnějších skladeb.
Nejprve bych se rád zastavil u refrénů, které si o oddělený rozbor vyloženě říkají. Kompoziční psanci ARAKAINU (tedy Urban a Kub) své výtvory evidentně staví tak, aby měly co největší tah na živých vystoupeních, kterých, jak víme, kapela do roka zahraje nespočet. Dominantní vrcholy písní jsou tedy soustředěny do refrénových partů, aby si publikum mohlo společně s Honzou Toužimským vyřvat hlasivky. Tato (zejména pro domácí poslechy) ne vyloženě šťastná strategie se daří zejména v první půli alba, která nad tou druhou jednoznačně vítězí.
Rozhodně nakopnou první dva kusy, tedy „Marat“ a ještě lepší „Forsage“ (s death metalovým riffem!). Tento rozjezd se malinko zadrhne u třetí skladby „Zádrhell“, která je sice vtipně pojmenovaná, ale obsahuje zbytečně prvoplánové vulgarity v textu a hudebně to také není bůhví jaká trefa do černého. „Lysohlávky“ oproti tomu ve svých „mimózních“ tónech zdařile stylizují název songu, který tak přináší uvolněné, snad až „zhuleně“ příjemné odlehčení.
Titulní píseň překvapí melodickým úvodem, který se ovšem brzy přelije v typickou skrumáž breakových riffů, jako by se kapela chytlavosti vyloženě štítila. Nicméně onen melodický motiv se ještě vrátí v podkladu refrénu, který se ale překvapivě rychle oposlouchá (což na koncertě zřejmě vadit nebude). "Nikdy se nevzdávej" je typická Kubova „matchcore“ akvizice s existenciálně vypjatým textem. Ta je ale natolik energicky sugestivní, že skutečně funguje a ačkoli refrén opakuje jeden a ten samý motiv, všechno to má potřebnou sílu i grády.
Pak se nám album přelomí do své druhé, tedy dle mého názoru slabší poloviny. „Archa“ je zbytečně překombinovaná bez možnosti chytit se jasně definovaného motivu. „Babylon“ zase provokuje posluchačovu trpělivost refrénem, který se táhne nudně jako babí léto podzimem. U jinak zdařilého „Strážného anděla“ Jirky Urbana jsem nepochopil zpěvnou mezihru, která je téměř přesnou kopií melodie „Půl století“ z „Apage Satanas“. Ale ať už je to náhoda, či jen jakási úmyslně nostalgická vzpomínka, až bolavě to připomene období, kdy ARAKAIN ještě chtěl hrát libivé a hitové melodie (neřkuli sekaně plynulý thrash, ne žádný jeho moderní ekvivalent). Nic takového se na nové desce neděje, všechno je to až příliš o groove riffech a pokud se přece jenom zvolní ("Pokání", "Čas"), ani zdaleka to nebere za srdce jako v časech minulých. Časech, který mně osobně strašlivě scházej.
|
