Tahle kapela by se dala označit za stálici. Funguje už od konce osmdesátých let a od začátku devadesátých s železnou pravidelnosti servíruje svým fanouškům novinková alba. A to bez zbytečných experimentů, které by z jejich tábora mohly vyhnat třeba jen jednu spřízněnou duši. Tím bych tuhle recenzi mohl zakončit, protože tím o desce bylo řečeno naprosto všechno. Ale pravděpodobně mezi vámi bude i vcelku velký počet těch, kteří kdy o kapele M.ILL.ION (druhdy, v polovině devadesátých je československá mutace Metal Hammeru pasovala na kapelu s nejblbějším názvem na světě) nikdy neslyšeli, čili se pusťme do obšírnějšího rozboru tohoto, v pořadí už sedmého alba.
Jak jsem již řekl, když si poslechnete jejich bezejmenný debut z roku 1992 nebo novinku „Sane And Insanity“ najdete zde řadu styčných bodů, které jsou pro tvorbu těchto Švédů typické. M.ILL.ION pochopitelně netvoří žádnou převratnou hudbu. Čerpají z odkazu Deep Purple sedmdesátých let, kterému dávají po vzoru dánských Pretty Maids něco metalového lesku. Oproti Pretty Maids jsou ale M.ILL.ION více hardrockoví, což je třeba pojí s jejich slavnějšími krajany Treat. Právě Pretty Maids a Treat jsou kapely, které vás napadnou hned při úvodních skladbách (tedy po nezbytném intru „Sea Of Fate“) „Cry To Heaven“ a „Everyday Hero“. První z nich plyne v poklidnějším hardrockovém duchu, ovšem druhá už trochu vytáhne metalové drápky, které (i když rozhodně ne na škodu věci) trochu utopí archaické hammondky. Přes popmetalovou „Tomorrow Never Dies“ se dostáváme k největšímu hitu alba „I Raise My Glass“, kde jsou slyšet všechny atributy stadiónového hitu osmdesátých let. Tedy vzorec podle kterého psali své nejslavnější skladby Whitesnake nebo němečtí Scorpions.
Titulní „Sane And Insanity“ trochu zabouří sabbathovskými riffy, které v refrénu trochu zjemní gothic rockové klávesy. „Hell´s Gate“, jak už může být patrné z názvu, je šťavnatým rockmetalovým kouskem, který se pevně drží mantinelů žánrů a nejvíce může připomenout začátek osmdesátých let na druhém břehu Atlantiku, protože přesně takhle skladby psaly americké kapely jako Dokken, Armored Saint nebo raní Twisted Sister. Judas Priest pro ně byli moc tvrdí a Foreigner zase moc popoví. Přes svižnou, ale jinak tuctovou „Under Your Wings“ se dostaneme k jedinému kousku, který by se dal nazývat baladou - „Fuel To My Heart“ - na poslech sice příjemná záležitost, ovšem zároveň vás napadne, že rockových balady byly napsány tisíce a vy si vzpomenete na stovky lepších.
Po „Fuel To My Heart“ jakoby M.ILL.ION už ztráceli dech, nebo dobré nápady, chcete-li. „Drama Queen“ možná ocení příznivci speedmetalových rytířů. Ovšem pro ně bude málo rychlá a málo pompézní, pro rockery bude až moc zapáchat powermetalovou bombastičností. „Test Of Time“ sice není špatná věc, ale tah „I Raise My Glass“ nebo „Everyday Hero“ jí rozhodně chybí. Tam kde budete očekávat stadiónový refrén vyběhne jen jeho náznak, který se posléze rozmělní. Podobně je na tom i dvojice závěrečných věcí „Hate“ a „Seize The Day“. Na poslech příjemné hardrockové kousky, které ale jako by letěly někde kolem vás. Vy je sice vnímáte, ale když skončí, nevíte o čem vlastně byly.
Své příznivce M.ILL.ION rozhodně nezklame. Může oslovit i další, kteří mají rádi zmíněné Pretty Maids, Treat, tradiční Europe, pozdní Rainbow nebo rané Dokken (řekněme do alba „Tooth And Nail“). Jako kulisa se „Sane And Insanity“ poslouchá výborně. Takovým albům říkám, že jsou vhodné pro rychlou jízdu autem. Nemusíte nad nimi přemýšlet, nerozptylují a dobře se poslouchají. Když v nich ale začnete pitvat, těžko najdete moment překvapení, který by vás odrovnal.
|
