Když před třemi lety vyšla comebacková deska „Good To Be Bad“, představili se Whitesnake v tom nejlepší světle. Hudebně se totiž vrátili k nejzářivějšímu období desky „1987“ a deska byla přecpána potenciálními hity. Nakonec se žádný v žebříčcích neuchytil a „Good To Be Bad“ to nedotáhla ani na zlaté ocenění, s čímž se tak nějak automaticky počítalo. Davidu Coverdaleovi a jeho partě to ale chuť nevzalo a v těchto dnech přicházejí na trh s novinkou „Forevermore“. Albem, které mělo potvrdit status Whitesnake jako výjimečné hardrockové kapely.
Kariéru Whitesnake provázelo několik zvratů. Od prvních bluesrockových alb, která bodovala spíše ve Velké Británii, se kapela obrátila k americkému zvuku. Vyměnila osazenstvo, které se rekrutovalo z řad Coverdaleových někdejších spoluhráčů z Deep Purple a několika ostřílených ostrovních rockerů, za mladší ročníky, jako například Johna Sykese (ex-Thin Lizzy, Tygers Of Pan Tang) nebo Stevea Vaie, který zrovna odešel z doprovodné kapely Davida Lee Rotha (ex-Van Halen). Coverdale si nechal na blond odbarvit svou bujnou tmavou hřívu a úspěch se dostavil velice záhy. A jaký! „1987“ se prodávalo v ohromných milionových nákladech a Whitesnake se rázem stali jednou z předních kapel mohutné hair metalové vlny, reprezentované třeba Mötley Crüe, Poison, Ratt nebo později Guns n´Roses. Přestože se následující „Slip Of The Tongue“ už tolik neprodávala, Whitesnake byli stále na vrcholu. Najednou ale byl konec. Coverdaleovi se kapela rozprchla a on sám se spojil s bývalým kytaristou Led Zeppelin Jimmym Pagem v zajímavém projektu Coverdale/Page.
Jméno Whitesnake se pak znovu objevilo až v roce 1997, kdy pod jménem David Coverdale and Whitesnake vyšla deska „Restless Heart“. Ta sklidila spíše rozpačité reakce, protože v jejích drážkách se objevilo nezvykle velké množství balad a několik bluesrockových kousků. Poté Coverdale (ostříhaný podle tehdejší módy a zbavený blonďaté hřívy), možná znechucený neúspěchem posledního alba, oznámil konec kariéry Whitesnake. Pak jako blesk z čistého nebe udeřila deska „Good To Be Bad“ a Whitesnake byli zpět ve formě jako v roce 1987. Tato forma bohužel do března 2011 nevydržela.
Dal jsem „Forevermore“ několik soustředěných poslechů a nemůžu říct, že bych byl vyloženě zklamán. Ono od takové sestavy, jakou má Coverdale kolem sebe, se nemůže očekávat vyloženě špatná deska, jenže „Good To Be Bad“ a už vůbec ne „1987“ se zopakovat nepodařilo. Ona vlastně nová deska na čtyřiadvacet let starý milník Coverdaleovi kariéry moc nenavazuje. Už hned úvodní dvojspřeží „Steal Your Heart Away“ a „All Out Of Luck“ odkazuje spíše na začátek osmdesátých let, k albům „Ready An´ Willing“ nebo „Come And Get It“. Amerika přijde ke slovu až s pomalou „Easier Said Than Done“, jenže takové „Is This Love“ nesahá tahle věc ani po kotníky. Následující „Tell Me How“ disponuje výjimečně silným refrénem, který podporuje dravý riff Aldrichovi kytary. Rozhodně jeden z vrcholů desky. K těm můžeme zařadit i oddechovou „One Of These Days“ nebo svižnou „Dogs On The Streets“, jenže právě v ní jakoby Coverdaleovi docházely síly a tento mistr rockového hlasu místy sípe jako Brian Johnson.
Závěrem to vypadá, jako kdyby se Whitesnake snažili desku co nejvíce natáhnout. Nenápadnou baladu „Fare Thee Well“ vystřídá zbytečná záležitost „Whipping Boy Blues“, jenž je navíc na desce ve dvou verzích, které se od sebe zase až tak nějak dramaticky neliší. Takže vlastně jediným kouskem, který z posledních několika skladeb stojí za poslech, je titulní epická záležitost „Forevermore“, která ukazuje přesně ten rozdíl co dělá Whitesnake Whitesnakem a dělí je od šedého zástupu nekonečné řady jiných hardrockových kapel.
Nechtěl bych aby tahle recenze vyzněla negativně. Nesnažil jsem se hledat hluchá místa na desce. Proto nechci aby to vyznělo tak, že se mi „Forevermore“ nelíbí. To by nebyla pravda. Ovšem rozhodně to není album, ze kterého bych si sedl hned na zadnici. Je to prostě standardní rocková deska, která má jako bonus Coverdaleův charismatický hlas a výborné instrumentální výkony. Jenže já už za ta léta, co Whitesnake patří mezi mé oblíbené kapely, očekávám trochu více. Do sbírky „Forevermore“ rozhodně patří, ovšem když by za mnou přišel nějaký hudební analfabet a chtěl něco o Whitesnake vědět, doporučím mu jiné jejich desky.
|
