Po dvou demech vydává novojičínská smečka PORTA INFERI konečně plnohodnotné album. Píšu konečně, protože tuhle kapelu mám díky ukázkám na Bandzone už dlouho v merku a její debut jsem tak očekával s natěšenou netrpělivostí. A nic mě neodradily ani škatulová označení, kterými se sami členové řadí (alespoň dle zadní části bookletu) do progresivní odnože power metalu, jež mně obvykle příliš nevoní, avšak v tomto případě je toto zařazení (za sebe tedy dodávám, že naštěstí) poněkud scestné. Subžánrem prog/power by se snad dala popsat lehce složitější struktura některých skladeb, avšak co se týká „uživatelské“ vstřícnosti a plynulosti rytmů či melodií, tak to už je pouze power metal, ryzí a čisťounký jako roucho nevěstino.
Přesto jsem hned v zápětí nucen dodat, že pro recenzenta není CD „Another World“ vůbec snadným oříškem. Z písní na nás totiž dýchne hned několik zásadních elementů, které do sebe vzájemně narážejí, tříští se jeden o druhý, občas se dokonce popírají a výsledné pocity jsou nakonec dosti chaotické. Vedle jednoznačného kompozičního talentu, jehož corpus delicti se obnaží v každé skladbě, je zde přítomna i těžká dramaturgická nejistota, která oněm povedeným motivům nedovolí naplno zdůraznit jejich sílu a naopak je v konečném důsledku značně relativizuje.
Když to přeložím do češtiny, znamená to, že téměř všechny skladby nabídnou perfektní žánrové momenty, stejně jako řadu nepříjemně hluchých míst. A to i navzdory tomu, že je zde aplikována okázalá orchestrální složka s mnohdy až goticky dramatickým základem. Jako příklad si poslužme úvodním a zároveň titulním songem. Mini-intro obsažené přímo ve skladbě navodí příjemné napětí, které ještě vyhobluje nástup mohutných riffů, symfonické epiky a následného zrychlení. V tu chvíli si jeden řekne: „To je panečku ale bomba!“. Jenže pak přijde změna rytmu a celkem nepoutavé slokové frázování zpěváka Míry Raindla. To úvodní nadšení podstatně zchladí, pak ale zase nastoupí příjemná melodie, u které je ovšem těžké identifikovat, zda-li jde o bridge nebo rovnou refrén. Nebo je refrénem tupě opakovaný název písně, který následuje v poněkud chaotické mezihře? Struktura této skladby je zkrátka velmi záhadná a ať už jsou odpovědi na mé otázky jakékoli, rozhodně to v komplexu působí rozpolceným a značně nedotaženým dojmem (viz dramaturgická nejistota).
Další písně už naštěstí mají jasnější kontury, dojem oné rozpolcenosti ovšem do určité míry přetrvá. Zdaleka nejlépe si v této pocitové skrumáži nakonec vede skladba „Black River“, která díky ženské vokální výpomoci Pavly Žeravíkové z kapely SINISTRA, silným melodiím v perfektně sladěných slokách, přechodech i hitovém refrénu, vítězí na všech myslitelných frontách. Žádné zbytečné složitosti, ale přímočarý a chytlavý tah na branku, přesně to naznačuje cestu, kterou by se měli napříště členové PORTA INFERI permanentně vydat. Přizvou-li si k tomu schopného hudebního dramaturga, může být další deska opravdu mimořádným dílem. Ta první zůstává v rámci evropské tvorby lehkým, v rámci té domácí silným nadprůměrem. Výsledné hodnocení je proto smířlivě kompromisní.
|
