Když se tak u příležitosti vydání nové desky Michaela Monroea probírám jeho diskografií, musím říct, že tenhle devětačtyřicetiletý finský ďábel zatím nenahrál špatnou desku. Jistě, třeba taková „Jerusalem Slim“ nebyla úplně to pravé ořechové, „Another Hostile Takeover“ od Hanoi Rocks se podle mě taky nepovedla úplně podle představ, ale vždycky si desky, kde stojí Monroeovo jméno, drží určitou laťku kvality. Blonďatý frontman si totiž k sobě vždy dokázal vybrat výborné a kreativní muzikanty a to se rozhodně nemění ani v téhle chvíli, kdy vychází novinka „Sensory Overdrive“. A co víc, současná sestava Monroeovi doprovodné kapely, je jedna z nejsilnějších vůbec. Troufnu si říct, že dokáže soupeřit s klasickou pětkou Hanoi Rocks Monroe-McCoy-Suicide-Yaffa-Razzle.
Vy, kdož znáte Monroeovi sólovky nebo desky Hanoi Rocks, asi víte co od „Sensory Overdrive“ očekávat. Otázka tedy jen stála, jak silné skladby se zpěvákovi podaří dát dohromady. Když tak desku teď poslouchám, říkám si: kurva ten Monroe je ve formě. Deska je totiž napěchována energií, kytary Gingera (The Wildhearts) a Stevea Conteho (ex-New York Dolls) řežou více než kdy v minulosti a s refrény si tentokrát Monroe poradil parádně. Dá se říci, že deska je přecpána hity. Ať už těmi utajenými nebo těmi prvoplánovými.
Hned s úvodní „Trick Of The Wrist“ vybuchuje rock n´rollová bomba. Hudba je řádně poučena garáží přelomu šedesátých a sedmdesátých let, poznamenána punkovou explozí druhé poloviny sedmdesátých let a pochopitelně jí nechybí šmrnc hairmetalové scény let osmdesátých. To vše je zabaleno v moderním zvukovém kabátku. Dvojka a zároveň pilotní singl „´78“ má ambice dotáhnou to na špičku hitparád, trojka „Got Blood“ vesele poguje s úderným refrénem a se čtyřkou „Superpowered Superfly“ poprvé přichází zvolnění. Oddech nás do konce desky čeká ještě dvakrát. On na pomalé věci měl Monroe vždycky čuch. Vezměte si třeba „Man With No Eyes“, „Smokscreen“ nebo „Always Right“. Tentokrát se sice nejedná o stadionové hymny, jako byla právě zmíněná „Man With No Eyes“, ale spíše o uvolněné skladby s letní atmosférou (to zejména v duetu s Lucindou Williams „Gone Baby Gone“).
Zbytek desky je ROCK N´ROLL s velký R. Třeba taková „Modern Day Miracle“ nebo „Later Won´t Wait“ nešetří brutálními metalovými riffy a refrénem, za který by se nemusela stydět nejedna powermetalová kapela (těmi powermetalovými kapelami myslím ty skutečně power, jako byla Pantera, Prong a další a ne ty naondulované kašpary, co si hrají na metalové rytíře na bílém koni osvobozující princeznu a přitom doma potají si prohlížející fotrovo pánské časopisy). Když už jsem zmínil skladbu „Later Won´t Wait“, tak se asi jedná o jednu z nejnápaditějších věcí na desce. V polovině tvrdé riffy a skandování „wait, wait...“ utne romantický saxofon a jemné promlouvání k dámské části publika. Jenže Monroe není žádný slaďoch, takže brzy zase najede na pořádný drive.
Se skladbou „Debauchery As A Fine Art“, kde hostuje nesmrtelný předák Motörhead Lemmy Kilmister, se blížeme do finále. Tahle skladba vám, pokud jste slyšeli loňský živák „Another Night In The Sun“, může připadat povědomá. Tahle věc se totiž na live albu objevila, ovšem pod názvem „Motörheaded For A Fall“ (možná odsud ta spojitost s Lemmym) a už ve svém živém podání slibovala slušný hit a Monroeův duet s Lemmym to jen potvrdil. Následující „Another Night In The Sun“ (na živáku se kupodivu neobjevila) je jako klasický Hanoi Rocks osmdesátých let osvěžený práskavými dechy a poslední „You´re Next“ (ta na živáku byla) je pořádně vzteklá punková tečka za výbornou deskou.
Skandinávie pochopitelně takovou hudbou dneska žije. Horečka, která vznikla ve Stockholmu se začíná šířit po celé Evropě. Jsem za to rád. Líbí se mi nové kapely typu Crashdïet, Crazy Lixx, Reckless Love, Billion Dollar Babies nebo Vains Of Jenna, ovšem táta Monroe jim všem ukazuje vztyčený prostředníček. A když už jsme u toho hodnocení. Nejsem ten, kdo by nešetřil nejvyšším počtem bodů jako někteří tuzemští kolegové, pro které je snad skoro každá deska, co vyjde, strhující. Jenže v tomhle případě pro tu desítku sáhnout musím. A jestli to nedělám za plného vědomí a střízlivosti, tak ať mě Monroe a Lemmy po poli honí.
|
