Britský časopis Kerrang! tuhle losangeleskou kapelu popsal jako klon AC/DC s frontmanem, který je ještě větší prasák než Bon Scott. S touto definicí lze pochopitelně souhlasit. A já si myslím, že ani samotní Rhino Bucket proti ní nemají zhola nic, alespoň podle nejnovější desky „Who´s Got Mine?“. Ta se vlastně nijak neliší od těch, které Rhino Bucket vydali za více než dvacet let dlouho kariéru. Kapela vždycky sázela na jednoduché popěvky, na kytary, které čerpají z rukopisu Anguse Younga a na úsporné, ale energické bicí.
Tady je hned od první skladby „Message In My Bottle“ jasno. Žádné překvapení se konat nebude. Čili kdo má rád AC/DC, asi se mu zalíbí i Rhino Bucket. Je to stejné jako třeba u Jackyl nebo nově u australských Airbourne. Zkrátka nic nového pod sluncem. Dá se dokonce říct, že právě Rhino Bucket se k původnímu výrazu AC/DC ze všech těch kapel přibližují nejvíce. A to je dobře nebo špatně? Jak se to vezme. Fanouškům AC/DC se asi proto budou líbit nejvíce. Jenže já si stále říkám, proč poslouchat kopii, když si v klidu můžu pustit originál.
„Who´s Got Mine“ pochopitelně špatná deska úplně není. Je na ní slyšet muzikantská vyzrálost, koncerty asi budou mít pořádnou sílu, že poteče pot po zdech. Tomu se ale studiová deska nevyrovná. Rhino Bucket to nejvíce sluší v zaplivaných klubech, kde to smrdí rozlitým pivem, partička motorkářů se v něm občas porve s nějakým přivandrovalcem a skrz cigaretový kouř skoro není vidět na pódium. Tam věřím, že to bude maso, ale deska mě zase až tak nebaví.
Letos jsem psal recenzi už na jeden AC/DC-klon a to na německé Harbone. V porovnání s nimi jsou Rhino Bucket o fous lepší. Jenže i tak mě deska po třetí nebo čtvrté skladbě začne jaksi nudit. Ono totiž naskládat na album jedenáct kousků, které za celou délku jedou prakticky ve stejném tempu a podle podobného mustru, není až úplně tak to, co bych vyhledával.
|
