AOR nebo pomp rock, chcete-li, jsem měl vždycky rád. Foreigner miluji dodnes, rád si pustím slavné řadovky od Journey, Boston nebo výběrovku do Survivor. Nikdy mě nevadili ani Magnum, které jsem sice nijak zvlášť nevyhledával, ale čas od času se v mém přehrávači objevili. Pak je tu ale řada dalších kapel, které unikaly mému, spíše hairmetalově zaměřenému hledáčku. Mezi nimi i Ten. V devadesátých letech jsem věděl, že existují, slyšel jsem od nich několik skladeb, kde mě více než hudba samotná zaujal hlas hlavního protagonisty Garyho Hughese. Že se před pěti lety rozpadli mi nějak uniklo. Teď jsou ale zpět s novou sestavou a novou deskou „Stormwarning“.
Když jsem tak „Stormwarning“ poslouchal několikrát za sebou, přiznám se, nudil jsem se. Hned při úvodní „Endless Symphony“ vystřílí kapela všechny své zbraně. O instrumentální zručnosti samozřejmě pochybovat nemusíme, melodika je také zmáknutá, Hughes zpívá pochopitelně dobře, ale nápady jaksi chybí. Právě hned úvodní (a asi nejlepší a nejtvrdší věc desky) „Endless Symphony“ je ke své škodě rozplizlá na plochu sedmi minut. Má sice nosný motiv, ale nastává zde situace jako třeba u posledních desek Iron Maiden. Vše je zbytečně nudně natahované, že vás to v nějakých maximálně pěti minutách přestane bavit.
A zbytek desky už to moc nevylepší. Čím dál se prokousáváme hodinových obsahem, tím více ze skladeb odkapává cukrová třtina. Připadá vám, že už jste tenhle motiv někde slyšeli. Samozřejmě, pomp rock je žánr, který má striktně vymezená pravidla, ale Ten jaksi chybí nějaká dávka invence, která by dokázala, proč si člověk má pustit zrovna ten jejich pomp rock. Vcelku slibná je třeba „Kingdom Come“ nebo „Love Song“, která se zpočátku tváří jako tuctová balada, ale nakonec se rozjede slušně. Naproti tomu „Invisible“ je jen prostinká skladbička, která do sebe nemá vůbec nic a vrchol všeho je věc „Destiny“, která využívá tolika ukradených motivů, že ani nevíte, odkud je Hughes a spol. vzali.
Abychom to tedy shrnuli. Věc se má tak, že pokud je někdo fanatickým obdivovatelem pomp rocku, potažmo hlasu Garyho Hughese, nesmí si desku nechat ujít. Většině rockerů toho ale moc neřekne. Takových alb vycházelo v minulosti mraky a řada jich byla lepších. Dnes už sice zakopnout o dobré pomp rockové album není tak jednoduché, ale Ten to rozhodně nevytrhnou. Možná příště bude líp. Teď je to jen průměr...
|
