Všeobecný revival osmdesátých let zasáhl i několik kapel, o kterých si každý myslel, že už jsou navždy mrtvé. Současná móda se totiž netýká jen hair metalu nebo speed metalu, ale také Nové vlny britského heavy metalu. Samozřejmě, takoví klasici jako Judas Priest, Iron Maiden nebo Saxon jsou tu pořád a s pravidelností (oni nebo v případě Judas Priest spíše jen Rob Halford) o sobě dávají vědět. Jenže NWOBHM, to nebyli jen Judas Priest, Iron Maiden a Saxon. To byl také zástup kapel, které začátkem osmdesátých let vydaly několik desek a pak se buď potácely na samé periférii posluchačského zájmu nebo se rozpadly. Můžeme jich jmenovat celou řadu. Diamond Head, Tygers Of Pan Tang, Praying Mantis, Tank, Trespass, Samson, Geddes Axe, Demon, Quartz, Dark Star, Witchfynder General nebo.... Tokyo Blade.
Tokyo Blade debutovali v roce 1982 stejnojmenným albem, které jim vyneslo pozornost heavymetalové veřejnosti. Jenže osobitý zpěvák Alan Marsh se brzy odporoučel a jeho místo zaujal Vicky James Wright. Chlápek s hlasem jako hrom, ovšem hodící se spíše do hairmetalové kapely (tu posléze po svém přestěhování do Los Angeles také založil a jmenovala se Johnny Crash). Tokyo Blade se s ním vrhli na komerčnější hudbu, protože klasickému heavy metalu už stejně zvonila hrana. Přesto jsou alba „Night Of The Blade“ a „Blackhearts And Jaded Spades“ možná to nejlepší, co kdy tahle kapela vydala. Pak se ale rozštěpila definitivně. Z původních členů zbyl jen kytarista Andy Boulton, který se rozhodl pod jménem kapely pokračovat dál. Album „Ain´t Misbehavin´“ se neslo v duchu klasického hard rocku s trochou pompézního mainstreamu a lá Bon Jovi a další deska „No Remorse“ naznačovala posun směrem k prog rocku. Ten se jim ale nezdařil, album zůstalo zoufale nepochopeno a Tokyo Blade na několik let zmizeli.
První návrat se nepovedl. Ani ne tak hudebně, jako načasováním. Deska „Burning Down Paradise“ vyšla v roce 1996, což bylo pro klasickou rock/metalovou hudbu to nejhorší období. Grunge pomalu dozníval, scénu bral útokem neopunk a do popředí se drala elektronika. Není divu, že i když deska nebyla špatná, skoro nikoho nezajímala. Pár skalních prodejnost zachránit nemohlo a Tokyo Blade opět mizí. Na celých patnáct let. Dnes jsou znovu na startovní čáře. S novým německým zpěvákem Nicolajem Ruhnowem. A s ním se kapela pokusila navázat na svůj někdejší zvuk.
Dokazuje to už první skladba „Black Abyss“ poháněná dopředu ostrým tempem a snadno zapamatovatelným refrénem. Jako by se zastavil čas. Před očima jasně vidíte celé heavymetalové hnutí staré dobré Anglie začátkem osmdesátých let. Odrbané džísky bez rukávů s nášivkami, orvané džíny a bílé tenisky. Kapela nepřipouští k tělu žádný experiment, který by tuhle staromilskou desku mohl nějakým způsobem narušit. Ostré nářezy „Lunch Case“, „Condemnation On Fire“ nebo vzpomínku na „zlatá osmdesátá“ „Night Of The Blade“ střídají skladby ve středním tempu „No Conclusion“ s riffem, který z počátku připomene Def Leppard, titulní „Thousand Men Strong“ nebo epičtější záležitost „Killing Rays“, kde zaujme Boultonova kytarová práce. Jasně jsou tu i vycpávky jako třeba „The Ambush“, ale celkově je deska energická a v rámci stylu a let, ve kterých se album pohybuje, i nápaditá.
„Thousand Men Strong“ můžeme srovnávat s dalšími díly kapel NWOBHM. Napadá mě třeba Tank, kteří loni vydali dobrou desku „War Machine“. Tady je situace naprosto stejná. Deska, při které se dobře vzpomíná na osmdesátá léta. Deska, která má všechno, co kdy Novou vlnu britského heavy metalu dělalo Novou vlnou britského heavy metalu. Oproti dnešním Iron Maiden má energie na rozdávání.
|
