Dodnes si pamatuji na druhý stupeň základní školy, kdy se mi do ruky dostala tehdy zbrusu nová debutová deska S.P.S. „Jsme v hajzlu“. Tenkrát to pro mě znamenalo bombu. Znal jsem už „Kovárnu“ od Tří sester a „Půlnočního rebela“ od Plexis, ovšem S.P.S. měli jasný politický názor, šili do vlády, do odcházejících komunistů, do Havla na Hradě, do rozrůstající se ekonomické džungle v čele s Tátou Tunelem, který už je taky na Hradě. Tenkrát to bylo něco nového. Hudba byla sice punkově primitivní, instrumentální výkony prakticky nulové, ale mělo to jasný názor, bylo to rebelské, jednoduché a zapamatovatelné. Pak se mi ale S.P.S. ztratili z očí. Moje starosti už taky byly jiné. V šestnácti letech někoho těžko bude zajímat ekonomický problém republiky, když se jeho celý svět točí kolem kundy a pořád jen přemýšlí, s kým si večer zašoustá. A ty pravé punkerky se mi stejně nikdy nelíbily...
Po letech tady mám zase před sebou novou desku S.P.S., která se jmenuje „Útěk z reality“. Je to jako kdyby posledních dvacet let neexistovalo a já se zase vrátil do páté, šesté třídy. Je to jako kdybych poslouchal znovu hity jako „Máma“ nebo „Ruská“. Prostě holt jsou věci, které se na světě nemění a je to snad i dobře. Hned úvodní „Útěk z reality“ má všechno, co byste od S.P.S. očekávali. Je to klasická punková věc se zpěvným refrénem a lehce angažovaným textem. Politika se do lyriky kapely dostane ještě mnohem víc v následujících věcech „T.G.M.“ a „Sametová euforie“, kdy frontman Zdeněk Růžička popisuje své rozčarování nad stavem naší republiky a vývojem posledních dvaceti „demokratických“ let. Za všechno stačí citovat „Tatíček Masaryk ten by se divil, ty svině nahoře, všechny by pobil“ („T.G.M.“). „Ekologická (Exhalace II.)“ si zase bere na paškál chování lidí k přírodě, i když zde se kapela nevyhne trochu kostrbatému textu „...armáda nám padla, z kasárna jsou jatka, do žrádla se narve, co příroda dala...“
 Ale ne celá deska je tak angažovaná. Je i veseleji. Je tu výborná věc „Londýn“, která je o tom, jak si Růžička chce vyjet s partou kamarádů do Anglie na fotbal. Je tu taky úlet „O víně“, což je ožralecká countryovka, která by sice více slušela třeba Třem sestrám, ale i v podání S.P.S. své kouzlo nepozbývá. A pak je závěrečná věc „Denní menu“. Hudebně zase klasická punkovka, ovšem se srozumitelným textem, který rebeluje proti životnímu stereotypu. Viz. „...denní menu, žádná změna, co já jsem to za kreténa...“.
Jak jsem už napsal, hudebně to jsou klasičtí S.P.S. jako na začátku devadesátých let. A mně to je sympatické. Stejně jako jejich souputníci E!E si S.P.S. uchovávají své kouzlo do dnešních dnů. Není to jen pro staré pamětníky, kterým se dnes už přezdívá „punkový důchodci“, čili ve věku od čtyřiceti výš. S.P.S. mají stále, díky svým silným refrénům a trefným textům, schopnost zaujmout i mladší ročníky. Přesně jako zmínění E!E. A ty si poslechne i ten „Pepík, co chodí k nám do hospody...“
|
