Sám jsem se nikdy na žádný hudební nástroj hrát nenaučil, vím kolik nervů, úsilí a trpělivosti to stojí, a proto obdivuji každého, komu se to alespoň na nějaké úrovni povedlo. Zcela mimo mé chápací schopnosti pak stojí osoby multi-instrumentální. Zde už je evidentní, že pouhá píle nestačí, ale dotyčná persona musí oplývat talentem, který je nadělen takzvaně shůry. Zrovínka jako v případě Richarda Ofsoskiho z australského města Brisbane. Ten si své desky tvoří kompletně sám, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Jenže ona samozřejmě není, a tak je jasné, že máme co dočinění s výjimečnou osobností metalové scény, jejíž instrumentální schopnost navíc přímo úměrně dotváří um kompoziční.
Album „The Next Dance“ je druhým Ofsoskiho dítkem, a při představě jeho kompletního „otcovství“ se prostě nelze ubránit obdivným myšlenkám doslova při každém songu. Deska totiž nedrhne v žádném ohledu, ať už jde o kvantum hudebních nástrojů, zpěv(y) nebo zvukovou produkci. Zejména však nedrhne v plynulosti skladatelské atraktivity, která rozprostírá luxusní gurmánský hodokvas pro všechny fanoušky melodického power/prog metalu (s huňatým neoklasickým ocasem k tomu).
Pro mě osobně pak zůstává nejzásadnější skutečnost, jak se Ofsoskimu podařilo propojit power s progem, kteréžto žánry plynou v dokonalé symbióze, aniž by jeden vyčníval nad druhým. Tato vypolarizovaná fúze musí potěšit jak příznivce náročnějších hudebních kompozic, tak fanoušky přímočaře chytlavých melodií. V tomto ohledu deska „The Next Dance“ velice připomíná majstrštyk "Terra Incognita" od kapely ARRYAN PATH. Ten pro mě znamenal jednu z událostí loňského roku a jsem si jistý, že deska Richarda Ofsoskiho bude stejně tak patřit k nejpoveděnjším kotoučům toho letošního. Alepsoň v mé roční bilanci určitě. Bravo, mistře!
|
