Mohlo by se zdát, že s každým novým albem přicházejí finští „hejtři“ Children of Bodom o řady fanoušků. Pokaždé se éterem nese brblání ve stylu: „To album je katastrofa!“ a „Poslední co se dalo poslouchat, bylo Hate Crew Deathroll (vydané 2003)!“ Proč je ale potom o živá vystoupení takový zájem, že kapela ještě spolu s folkmetalovými krajany Ensiferum vyprodá Vltavskou a ani basketbalová hala Folimanka už neskýtá moc prostoru navíc, kam by se nacpali další fanoušci? Tedy samozřejmě vyprodáno nebylo a nějakou tu stovku i víc by tam člověk možná ještě vměstnal, jen už by tam pak asi bylo trochu víc nedýchatelno, o což by fanoušci v prvních řadách, tedy sauně, určitě nestáli.

Machinae Supremacy není u nás zrovna známé jméno. Přesto už má tahle švédská formace na zádech jeden pomyslný křížek a na svém kontě pět alb. Sami o sobě říkají, že hrají power metal ovlivněný různými dalšími žánry, osobně v tom nejvíc cítím takovou tu moderní odnož, která se může podobat například Sybreed, trochu ohozenou industirálním nátěrem. Čas na to, aby ukázali co v nich je, dostala ale pětice muzikantů velmi krátký a tak představila jenom šestici skladeb. Dvě z nejnovější desky „A View From The End Of The World“, ale také klipovku „Through The Looking Glass“. Kapela předvedla, že jim to opravdu šlape a frontman Gaz se mohl přetrhnout, aby pražské publikum zaujal. Reakce však ale, jak už to tak u předkapel bývá, zůstaly rozporuplné. Zaslechla jsem hlasy jako: „Proboha, proč si nevybrali jinou předkapelu? To je hrůza!“, stejně jako nadšené fanoušky, kteří si po skončení akce utíkali koupit právě výše zmiňované CD a se sympatickou kapelou se vedle stánku s merchem vyfotit.

To na Ensiferum se už těšilo mnohem více lidí. Jak u nás před pár lety byli pečení vaření, poslední dobou sem sotva zavítali. „Vikingové“ započali svůj set písničkou „By The Dividing Stream“ z poslední desky „From Afar“ vydané už v roce 2009. I přesto, že spousta návštěvníků během celého turné chodí jenom kvůli nim, dostali v Praze prostor jenom na devět písní. Místo, aby se Ensiferum ale nějak výrazně omezili na poslední desku, zazněly právě jejich největší hity jako „Into Battle“, „Ahti“, „Lai Lai Hei“, nebo „Iron“, kdy právě na závěr celého jejich setu blonďatý frontman Petri Lindroos vyburcoval diváky ke klasickému popěvku: „taptadadá, taptadadá!“ Co ale Folimanka naprosto zabila, byl zvuk. Většinu songů jsem pak jen stěží poznávala jak právě u Ensiferum, tak u následujících „Děcek“. Nejzábavnějším členem celé „Enska“ se ukázal basák Sami Hinkka, který splašeně poskakoval po pódiu a házel jedním ksichtem tam, druhým sem. Na klávesačce Emmi Silvenoinen, která do kapely vstoupila coby teenager, je zase vidět, jak se za pár let s kapelou výborně sžila. Trochu nasupeně pak zpoza svých bicích zahlížel bubeník Janne, ale ať už měl jakoukoliv náladu, na jeho hře se to neprojevilo a pak dokonce nabídl fanouškům i svoje paličky.

Před Children of Bodom se už pod pódiem začal tvořit pěkný kotel, přesto se fanoušci nemačkali tolik, jak bych očekávala. Ti, kteří chtěli vidět jenom Ensiferum nebo Machinae, už přeci jen opustili halu, takže zbývalo víc prostoru pro fanoušky „Dětí od jezera Bodom“. Ještě vzpomínám na doby, kdy patřila tahle kapela u nás k jedněm z nejpopulárnějších, každým dalším rokem ale zájem původních fanoušku opadá a Bodomové nabírají další posluchačstvo z řad mladších. Nebylo pak vůbec překvapení, když jsem zahlédla i patnáctileté, či ještě mladší děti. I přesto, že kapela nehrála příliš věcí z nejnovější desky „Relentless Reckless Forever“, kterou se přiznám, jsem ani neměla možnost slyšet, a stejně jako Ensiferum sáhla ke svým hitům, díky zvuku jsem je jen těžko rozpoznávala. Kdyby „ufuckovaný“ frontman Alexi Laiho občas nepoznamenal, co se chystají hrát, asi by mi celý koncert splynul v jeden velký šum. V každém případě ale nutno pochválit akčnost show, jako kdyby CoB chtěli ukázat, že nehledě na to, co si myslíme o jejich deskách, jim to naživo šlape a že je to zjevně i baví. Kapela působila velmi živým dojmem, viz klávesák Janne, přebíhající od jedněch kláves ke druhým (nechápu, oboje jsou zjevně naladěné stejně), postaveným na obou stranách pódia, a třískal si do nich typické „kovově“ znějící tóny, stejně jako normální melodie. Kytarista Roope i basák Henkka působili svěže, nejvíc se ale nalítal a nablbnul právě Alexi. Fanoušci působili spokojeně a nadšeně a během nejznámějších skladeb jako „Children of Bodom“, „Follow The Reaper“ nebo třeba závěrečné „Hate Crew Deathroll“ s kapelou zpívala skoro celá hala. Children of Bodom tedy vážně nepatří do starého železa a i když si pořád dokola hrají totéž, pro svoje věrné mají co ukazovat.
Playlist: Not My Funeral, Bodom Beach Terror, Needled 24/7, Shovel Knockout, Roundtrip To Hell And Back, In Your Face, Living Dead Beat, Children Of Bodom, Hate Me!, Blooddrunk, Angels Don´t Kill, Follow The Reaper, Downfall, přídavky: Was It Worth It?, Hate Crew Deathroll