Nedlouho poté, co se řečtí Rotting Christ vrátili ze země za oceánem, zavítali spolu s velkým supportem opět i k nám. Možná právě proto, že se ukázali poměrně nedávno ve Zlíně, se jejich koncert dnes uskutečnil jen v brněnské Melodce, která patří k těm z menších koncertních klubů u nás. A i účast fanoušků, na páteční večer, vypadala zpočátku dost slabě, to se ale nakonec naštěstí změnilo.

Úvodní formace De Profundis, pocházející z Londýna, nejen, že byla mnohými z návštěvníků neočekávaným startem, navíc si i sama stěžovala na plachost publika, které skoro vůbec nereagovalo a jen pár lidí postávalo přímo pod pódiem. Anglický temnější progresiv zjevně příliš nezaujal, přesto se našlo alespoň pár diváků, kteří vypadali spokojeně a že si koncert užívají. Valná většina se ale spíš věnovala pivu.

To následující „taliáni“ Dark End zaujali nejen temným intrem, které do sálu přilákalo víc lidi, ale i svou „dark&evil“ imidží. Italové jdou do všeho s vášní a tak i přes to, že nezcela hořící pentagram a velmi mladě působící zpěváček s poetickou přezdívkou Animae a s trnovou korunou a temným make-upem, mohli působit trochu komicky, kapela nakonec předvedla vizuelně i hudebně obstojnou show a jejich symfonický black zaujal už o trochu širší část publika.

Řečtí Daylight Misery přinesli poté trochu melodičtější prvky. Ačkoliv kapela funguje teprve krátce a na svém kontě má první album, jejich jméno není až tak úplně neznámé. I když se zvuk trochu topil, dala se hudba, která by se mohla ve svých pomalejších písních vzdáleně přirovnávat například ke Swallow The Sun, u těch rychlejších zní však ale úplně odlišně, obohacená o trochu těch jižních melodií, poměrně příjemně poslouchat.

Omnium Gatherum k nám naposledy zavítali ve společnosti krajanů Insomnium a Swallow The Sun na podzim 2009, možná právě pro to už jsou zde trochu známější a někteří fanoušci už se na ně opravdu těšili. Jejich nejnovější placka „New World Shadows“ nedávno spatřila světlo světa a tak jsme se mohli dočkat jejího představení. I když pánové tvrdili, že jsou na začátku turné ještě pořád z koncertů trochu nervózní, během vystoupení se to jen stěží dalo poznat a fanoušci si tak mohli užít pěkně divoký nářez.

Konečně se ale zaplnila celá Melodka a při Rotting Christ už nebylo skoro k hnutí. Kapela by si rozhodně zasloužila početnější publikum a větší pódium, ale nakonec se i sem vměstnala, aby do svých fanoušků nabušila nezapomenutelný zážitek nejen v podobě songů z poslední vynikající desky „Aealo“. Vokalista Sakis Tolis je velmi silná a charismatická osobnost a to se projevuje právě i při koncertech, kdy nevede moc zbytečných řečí, nebo nepředvádí nevkusné pózy, dokáže ale zaujmout a spolu s celou kapelou nadchnout nehledě na velikost pódia, nebo kvalitu zvuku. Většina přítomných tak odcházela z koncertu velmi spokojená, i přes to, že Rotting Christ hráli asi jenom hodinu. Ale víc by se vzhledem k dramaturgii večera a počtu předkapel snad ani nehodilo.