„Oni ještě žijí?“ Podivil se jeden můj známý, spíše deathmetalista, nad faktem, že se v roce 2011 znovu setkává se jménem Uriah Heep. Co žijí... Dokonce vydávají novou desku „Into The Wild“. V sestavě sice zbyl pouze jeden ze zakládajících členů, kytarista Mick Box, ovšem současný line-up je už skoro čtvrt století (tedy až na výměnu na bubenickém postu, kdy do důchodu odcházejícího Lee Kerslakea nahradil Russel Gillbrook) pevný jako základ katedrály svatého Víta a dá se už dnes počítat za klasický. Hnidopich sice bude remcat, že jediná klasická sestava je ta s nebožtíky Garym Thainem a Davidem Byronem a klávesistou Kenem Hensleyem. Jenže to už je dávná historie, která stejně trvala jen pět let.
Je to k nevíře, ale od debutu „Very ´eavy... Very ´umble“ uplynulo letos už jedenačtyřicet let. Za tu dobu se toho změnilo strašně moc. Třeba skončila válka ve Vietnamu, aby pak začala v Perském zálivu nebo v Afghánistánu. Češi mají už čtvrtého prezidenta, přičemž Gustáv Husák a Václav Havel seděli na Pražském hradě každý čtrnáct let, padl druhdy neotřesitelný Sovětský svaz, Amerika se zbavila rasových předsudků a v Bílém domě vládne černošský prezident. Ale Uriah Heep jsou stále jistotou. Takovou, že když posloucháte novinku „Into The Wild“, cítíte závan klasických děl jako „Look At Yourself“, „Wonderworld“ nebo „Return To Fantasy“. Je jasné, že desce chybí nezaměnitelný duch sedmdesátých let a aspoň maličký moment překvapení, ale to snad čekal naprosto každý.
Do stroje času se zařazenou zpátečkou usednete s houpavou „Nail On The Head“, která plyne ve středním tempu a recykluje nápady opravdu raných Uriah Heep, kdy byly v jejich hudbě slyšet ještě dozvuky šedesátých let. „I Can See You“ a titulní „Into The Wild“ ale jsou už divoký sedmdesátkový rock, kdy především první jmenovaná má jasné hitové ambice. Čtyřka „Money Talk“ upoutá hřmotnými Boxovými riffy, které podporují Lanzonovy hammondky. Ale při soustředěnějším poslechu vám něco trochu vadí. Poprvé za desku si totiž všimnete, že zpěvák Bernie Shaw není úplně v nejlepší vokální kondici. Hlas, kterým oslňoval na deskách „Raging Silence“ nebo „Sea Of Light“, zdá se být pryč. Pochopitelně, Shaw není žádné ořezávátko, ovšem velká síla jeho hlasu je už asi minulostí. Místy, jako třeba v epické „Trail Of Diamonds“ se vybičuje k výbornému výkonu a stojí to za to. Jinde, právě ve zmiňované „Money Talk“ nebo v rifforámě „Lost“ se zase trochu trápí.
Ale zpět k celkovým skladbám. „I´m Ready“ se vrací do osmdesátých let, zejména svým stadiónovým refrénem. Podobně jako „Southern Star“ a „T-bird Angel“, což je klasický hard rock s nádechem hitparádového pozlátka. Asi něco, jako kdysi věci „Mr. Majestic“ nebo „Blood Red Roses“. Je tu i čas balad na samém konci desky. Tentokrát se však žádné romantické dojáky nekonají. „Kiss Of Freedom“ je spíše artrockovější záležitostí. Ovšem když skladbě věnujete soustředěný poslech, zjistíte, že Uriah Heep měli v minulosti mnohem lepší pomalejší věci. A „Hard Way To Learn“? Bluesovější poloha kapely nijak nevadí, ovšem zase neoslní. Navíc se mi zdá, že se Shaw opět trochu trápí. Ony holt už výšky nejdou jako zamlada...
Shrnutí by mohlo být takové: Uriah Heep vydali desku. Tečka. Kapela má stále ještě řadu fanoušků (u nás na jejich koncert dobrá tisícovka nebo dvě přijde, což je úspěch), kterým rozhodně emise alba neunikla a určitě si jej pořídí. Jestli koupí nebo vypálí, to už je fuk. Věci totiž naposlouchají a pak si je s kapelou vedle „Gypsy“, „The Wizard“, „Easy Livin´“ nebo „Lady In Black“ zanotují naživo. Pro ostatní se jedná o řemeslně dobře zvládnutý hard rock, pro někoho možná už moc obstarožní, ale i tak s trochou kouzla, které ještě hudba Uriah Heep úplně nepozbyla.
|
