S Warrant to bylo vždycky těžké. Začali v roce 1984 jako klasická losangeleská kapela. Měli v sobě kus Kiss, Judas Priest nebo Cheap Trick, ale i dávku pořádné drzosti. Tato kombinace ke smlouvě s vydavatelskou firmou nevedla. Až když v roce 1987 původního zpěváka Adama Shorea vystřídal Jani Lane (tehdy drzejší a o fous ošklivější dvojče Breta Michaelse z Poison), začalo se blýskat na časy. Lane byl rozený showman a dokázal strhnout davy, takže kapela měla ve vyhlášených klubech Whiskey A-Go-Go, The Troubadour nebo Roxy narváno. Smlouva na sebe nenechala dlouho čekat, stejně jako hity z debutu „Dirty Rotten Filthy Stinking Rich“. Do hitparád se nakonec dostaly čtyři věci - „Down Boys“, „Big Talk“, „Sometimes She Cries“ a „Heaven“ - a bylo zaděláno na další hairmetalovou senzaci. Dvojka „Cherry Pie“ si vedla ještě lépe, zejména když titulní věc vystřelila na čelo hitparád.
Jenže brzy byl se vším konec. Hollywoodský sen se rozplynul s příchodem Nirvany. A přestože Warrant vydali pravděpodobně své nejlepší album „Dog Eat Dog“, situace se změnila natolik, že zůstalo nepochopeno. Přitom obsahovalo výborné fláky jako „All My Bridges Are Burning“, „Sad Theresa“ nebo „Bonfire“, které připomínali staré časy, tak i modernější pecky „Machine Gun“ a „Hole In My Head“ a dokonce neuchopitelné, skoro až pinkfloydovské či queenovské kousky typu „Andy Warhol Was Right“ a „The Bitter Pill“. Deska totálně propadla a v táboře Warrant vypukla panika. Kapelu opustil jak kytarista Joey Allen, tak bubeník Steven Sweet (předtím na chvíli zpěvák Jani Lane, kterého nahradil Pat Bridges, ovšem brzy se Lane zase vrátil). Trojice doplněna o hráče z Kingdom Come – kytaristu Ricka Steiera a bubeníka Jamese Kottaka – za každou cenu bažící po úspěchu, začala vymýšlet nové taktiky a kličkovat mezi tehdy moderními styly. Proto deska „Ultraphobic“ působí jako chameleon, kde máme kus starých Warrant („High“ nebo „Ultraphobic“), grungeové pokusy („Undertow“, „Family Picnic“ a „Live Inside You“) a trochu podivné melancholie („Sum For One“, „Chameleon“, „Stronger Now“). „Ultraphobic“ znamenal ještě větší propad než „Dog Eat Dog“ a z druhdy výborné hitové kapely se stala schizofrenní mrcha, která útočí jako krysa zahnaná do kouta šedým grizzlym. Vrcholem všeho se pak stala neskutečně trapná „Belly To Belly“, která reflektovala na trendy alternativního rocku, ale nové posluchače kapele nezískala a v očích starých postavila Warrant takřka do pozice psanců (aby také ne, protože tahle deska je opravdu totální sračka).
Pak už přišla doba, kdy Warrant nikoho nezajímali. Vydali znovu nahrané (a zprzeněné) staré hity a pověst se pokusili napravit sbírkou coververzí „Under The Influence“. Deska, i přes nesporné kvality skladeb od Thin Lizzy, Aerosmith, Queen nebo Michaela Monroea, si moc pozornosti nezískala. Došlo i k reunionu staré sestavy. S Allenem a Sweetem. Jenže staré rány zůstaly nezahojeny a brzy se poroučel zpěvák Jani Lane. Jeho místo zaujal vokalista Black n´Blue Jamie St. James a s ním nahraná pět let stará deska „Born Again“ sice Warrant vracela do starých kolejí přelomu osmdesátých a devadesátých let (reminiscence na „Cherry Pie“ jsou dobře slyšitelné), ale nepřinesla žádný nosný hit. St. James dal brzy kapele vale, aby obnovil Black n´Blue a na chvíli se zase vrátil Lane. Dlouho nevydržel a poslední změna na postu vokalisty se odehrála před třemi lety, kdy se mikrofonu chopil Robert Mason, druhdy vokalista Lynch Mob (na desce „Lynch Mob“ z roku 1992). A právě v těchto dnech si s Warrant odbyl albový debut s novinkou „Rockaholic“.
Tady je jasně slyšet, že Warrant sází na jistotu. Že časy „Ultraphobic“ nebo „Belly To Belly“ už jsou jednoznačně pryč. Úvodní „Sex Ain´t Love“ si už kapela vyzkoušela dříve naživo, má vynikající riff, který možná maličko připomene slavnou „Gypsy Road“ od Cinderelly. I refrén se vydařil dobře, jen trochu vadí trochu afektovaně ječící Mason, který v hlase postrádá charisma svého předchůdce Janiho Lanea. Dvojka „Innocence Gone“ jede přesně podle pravidel Sunset Stripu osmdesátých let, i když sbory v refrénu mají v sobě trochu beatlesovských nálad z jejich tripového období. „Snake“ začíná jako houpavé boogie, které má výrazný nápad jak ve sloce, kde Mason trochu frázuje jako Lane v „Cherry Pie“, tak i ve skandovaném refrénu. „Dusty´s Revenge“ zase připomene slavnou „Uncle Tom´s Cabin“, ovšem výsledného efektu docílíte, když jí smícháte s grungeovou „Hole In My Head“. Turnerovi ostré riffy podporuje Allenovo kvákadlo, které se rozjede do výborného sóla (na ta byl Allen vždy mistr). Mason zde odhodil svůj trochu protivný uječený výraz a působí hned mnohem lépe.
Čekalo se na baladu? Tady je první - „Home“. Je jasné, že časy takových perel jako „Heaven“, „Sometimes She Cries“ a „I Saw Red“ jsou už dávno pryč, ale „Home“ může být důstojný následovníkem, i když tak hitový refrén jako zmíněné šlágry postrádá. Nálada prosluněných pláží, dlouhonohých, kozatých blondýn a naleštěných bouráků jí nechybí. „What Love Can Do“ je uvolněná poprocková záležitost, která by slušela i takovým Bon Jovi, o což se snaží i další „Life´s A Song“, ovšem v tomto případě se jedná jen o ředěnou popovou patinu, postrádající jakýkoliv hlubší význam, i když refrén tak úplně k zahození není. To, že Warrant uměli i rychlejší věci, dokazuje „Show Must Go On“. Není to sice takový nátěr jako „Inside Out“ z „Dog Eat Dog“, ale rozhodně je to věc určená na pořádně rozjetou pařbu. Stejně jako „Cocaine Freight Train“, disponující naprosto zabijáckým riffem, do kterého Mason přesvědčivě deklamuje svůj přednes. Z refrénu se možná dalo vytěžit víc, ale vše znovu zachraňuje parádní riff.
A právě tady se deska zlomí. Od uvolněné „Found Forever“ jakoby kapele došly nápady. Tahle věc má sice slušný refrén, ovšem sloky naplněné depresí devadesátých let působí rušivě. „Candy Man“ je jen vata, klišovitý bigbítek okresního formátu, který nezachrání ani nápaditá Allenova kytara. Naprosto stejně je na tom „Sunshine“ a baladická „Tears In The City“ situaci také moc nevylepší. Když jsem u „Home“ vzpomněl, že čas „Heaven“ a „I Saw Red“ je už pryč, tady se všechno jen stonásobně potvrzuje. A ten refrén, panebože ten blbej refrén... Naštěstí konec desky zachrání výtečná „The Last Straw“. Dravá, energická skladba s metalickým nádechech a hitovým refrénem, udělá tečku za podařenou deskou.
Nejsem zarputilým zastáncem dinosaurů a starých pořádků. Když nějaká kapela, u které jsem žral jejich dvacet let stará alba, dnes vydá novinku, která skutečně stojí za pendrek, bez milosti jí odstřelím. Trochu jsem se obával, že to bude případ i „Rockaholic“ a u Warrant bych to dělal snad i nerad. Té kapele jsem prostě nevěřil. Celých šestnáct let mě nedokázali přesvědčit o svých kvalitách a to ještě musím přimhouřit oči nad „Ultraphobicem“. Dnes je situace konečně jiná. „Rockaholic“ je, až na pár výjimek z konce alba, skutečně vydařená deska. Dalo by se říci, že Warrant natočili nejlepší kolekci od „Dog Eat Dog“. Místy trochu chybí hlas Janiho Lanea, ale i tak... Chlapci, dobrý...
|
