Pushking je údajně nejlepší ruská rocková kapela současnosti. Abych se přiznal, tak tohle jméno jsem zaslechl poprvé v souvislosti s jejich novinkou „The World As We Love It“ a to ne proto, že by ji odborná veřejnost považovala za nějak revoluční, ale proto, že se na ní kapele podařilo dostat nebývalé množství zajímavých hostů, neřkuli světových hvězd první kategorie. Komu se tak povede, aby mu na desce zpíval třeba Alice Cooper, Paul Stanley (Kiss), Billy Gibbons (ZZ Top), Eric Martin (Mr. Big), Udo Dirkschneider, Jeff Scott Soto, Dan McCafferty (Nazareth) nebo Glenn Hughes za kytarového doprovou Stevea Vaie, Nuno Bettencourta (Extreme), Stevea Stevense, Joea Bonamassy nebo Keri Kelliho (Alice Cooper)? Tím je tahle deska rozhodně zajímavá.
Ale co dál? Otázka z ní, jak se Rusům podařilo dotáhnout na svou nahrávku tolik hvězd. Ať už to bylo jak chtělo, my se musíme pustit do podrobnější pitvy a zjistit, jestli si kapela účast těchto hvězd vůbec zasloužila. Takže pojďme na to, deska má devatenáct položek, takže to dá zabrat. První „Intro“ můžeme kvůli jeho patnáctivteřinové stopáži klidně vypustit a hned druhou „Nightrider“ otevře Billy Gibbons svým ostrým riffem, ovšem skladba má k ZZ Top daleko jako od nás na Měsíc. Hudebně se jedná o jakýsi splašený předpotopní heavy metal. Takže nezaujme. Další „It´ll Be Ok“ je baladičtější vsuvkou, kde si pěvecké party rozdělil znovu Gibbons se zpěvákem Konstantinem Shustarevem. Skladba má cenu především díky Bettencourtovu úžasnému sólu. Ale ani refrén není k zahození. V „Trouble Love“ se blýskl Alice Cooper. Věc se zase vrací ke svižnějšímu tempu, ovšem skladatelsky mi připomíná Cooperovu nemohoucnost posledních let. Spolu s Černokněžníkem si zde zahrál jeho dvorní kytarista Keri Kelli, který slokám dal příchuť kalifornské kytarové školy, což je vlastně na skladbě to jediné zajímavé.
Pokud máte rádi Uriah Heep z jejich pomprockového období druhé poloviny sedmdesátých let s alby jako „Innocent Victim“ nebo „Firefly“, bude se vám líbit i klidnější „Strangers Song“ s hostujícím Johnem Lawtonem. Skladba je sama o sobě vcelku kvalitní věcí s dobrým refrénem. To lze říct i o následující „Cut The Wire“ s Paulem Stanleyem u mikrofonu. Hudebně to jsou Kiss sedmdesátých let jak vyšití. Zejména uječený Paulův refrén připomene jeho domovskou kapelu. Ovšem takový hit, jaké tvořil v rámci Pusinek to není ani omylem. V sedmičce „My Reflection After Seen The Schindler´s List Movie“ zpěv na svá bedra vzal kmenový vokalista Shustarev, jehož projev doplňuje vynikající kytara Stevea Vaie. Píseň má trochu zadumaný feeling, do kterého se Vai trefil náladou naprosto přesně.
„God Made Us Free“ a Graham Bonnet. Nečekejte žádné „Since To Been Gone“ nebo „All Night Long“, ale poprockovější záležitost ve stylu americké ulice, kde zaujme slide kytara a hymnický refrén. Určitě jedna z nadprůměrnějších záležitostí desky. S „Why Don´t You“ přichází Glenn Hughes, druhdy to vokalista Deep Purple a Black Sabbath. A právě tahle skladba je přesně tím typem, který Hughesovi sedí. Je patřicně dost soulová a bluesová a Hughes se s hlasem skutečně vyřádí. Jen se mi začíná zdát, že deska sklouzává už moc do pomalých temp. Další pomalejší záležitostí je „I Believe“. Zde to ale nevadí, protože se jedná o nejlepší kousek desky. Typická stadiónová záležitost s živelným hlasem Jeffa Scotta Sota, s nádhernou uvolněnou letní atmosférou a geniálním refrénem.
„Tonight“ jako kdyby vypadla z repertoáru Garyho Moorea, bezmála dvojče „Parisienne Walkaways“. Aby také ne, když si kytarové party na svá bedra vzal bluesový mág Joe Bonamassa a o vokál se postaral opět Glenn Hughes. „Private Own“ a opět Hughesova záležitost. Vokál si tentokrát rozdělil se Shustarevem, ale ani jistá pestrost v tomto případě nezakryla kompoziční bezradnost. Jemná akustická „Open Letter To God“ by padla jako ušitá na tělo dalšímu hostu Ericu Martinovi (Mr. Big), nebýt vyloženě rušivého a místy falešného vokálu Shustareva v refrénu, který ze skladby, jenž mohla stát za to, dělá zbytečný kýč. „Natures Child“ konečně zase nakopne trochu tempo. On ten válečnický ryk Udo Dirkcshneidera by se k žádné baladě nehodil. Věc zní jako ze začátků Accept, kdy kapela už uměla hrát, ale k takovým monolitům jako „Balls To The Wall“ nebo „Metal Heart“ bylo ještě daleko.
„I Love You“. Blbější název si už Pushking vybrat nemohli. Budiž, kdyby šlo jen o název, ale ona je vyloženě blbá celá skladba, kterou nezachrání ani hlas hostujícího Danna McCaffertyho (Nazareth). Autoři se snažili vystavět refrén tak jako u vynikající „I Believe“, ale záměr se tu naprosto minul účinkem. „Headshooter“ a Joe Lynn Turner. Tahle skladba, která se pohybuje v mantinelech starého poctivého hardrocku, (duhového typu, chcete-li) Turnerovi vcelku sedí a také je to znát. Jorn Lande se výborně popasoval s „Heroine“ a nejen zde ukázal, že je důstojným nástupcem starých hardrockových pěvců jako jsou (nebo bohužel byli) Coverdale, Hughes, Dio, Gillan nebo Byron. Je tu „My Simple Song“ a McCafferty znovu v baladické poloze, která mu prostě na téhle desce nesedla. Refrén zase až tahá za uši tím, jak hlasy obou zpěváků k sobě nepasují. Škoda, že si starý Nazareth nevystřihl nějaký šťavnatý hardrockový kousek. A jsme na konci. „Kukarracha“ působí jako takové mávnutí na rozloučenou kde se u mikrofonu kromě Shustareva vystřídali Stanley, Bonnet, Hughes, Martin a Turner. Hudebně ale žádná sláva.
Abychom to tedy shrnuli. Najde se tu několik skutečně výstavních kousků, ale celkově mě celý projekt připomíná slavné Potěmkinovy vesničky. Ten typ, kde natřete fasádu baráku zepředu zářivou barvou, ale vzadu se vám drolí cihly. Proto také místy do očí bijící kompoziční nemohoucnost nezachránili ani výkony hvězdných hostů. Jasně, o pár desek víc se díky zvučným jménům prodá, ale klasika z tohohle alba nikdy nebude. Možná, kdyby album nebylo tak dlouhé a obsahovalo více věcí jako třeba „I Believe“, „Strangers Song“, „Why Don´t You“ nebo „God Made Us Free“, bylo by líp. Takhle je to jen opravdu, ale skutečně opravdu, šedý průměr.
|
