Když v roce 2006 vyšel debut této kapely „Lit Up/Let Down“ dohromady se nic nestalo. Nová vlna skandinávského glam metalu byla ještě v plenkách a její příznivci spíše obdivovali kolosální debut Crashdïet „Rest In Sleaze“. Vains Of Jenna byla v té době je jen jedna z mnoha kapel. Situace se změnila o tři roky později, když vyšla vynikající dvojka „The Art Of Telling Lies“. Ta kapelu dostala mezi žánrovou špičku. Ale pak se stalo něco nepochopitelného. Loni ostatním spoluhráčům ukázal záda charismatický zpěvák Lizzy DeVine. Kapela angažovala novice, a s ním změnila i místo působení. Ze studené Skandinávie zamířila přímo do hlavní města světového rock n´rollu, do Los Angeles, kde se nadobro usadila. A dnes tedy již americká kapela předkládá novinku „Reverse Tripped“, jenž má být jejich aktuální vizitkou.
Má být, ale není. Jedná se totiž o sbírku coververzí, kde kapela pravděpodobně odkryla své největší vzory. A trochu překvapivě. Žádní Mötley Crüe, žádní Guns n´Roses nebo Hanoi Rocks, ale hudba šedesátých a sedmdesátých let podaná s nadhledem a lehkostí, která je Vains Of Jenna vlastní. „Reverse Tripped“ je proto překvapivé album. Kytary to neřežou od podlahy, spíše jen vyhrávají, nečekejte ani žádné zuřivé tempo. Novic za mikrofonem Jesse Forte se také nedere nikam do nasupených poloh, ale ukazuje, že má cit jak pro rock, tak blues.
Desku startuje slavná „Forget You“ z pera Cee Lo Greena. Ovšem zde ji kapela podle správného rock n´rollového mustru přejmenovala na „Fuck You“. Věc výborně odsýpá a vy si budete podupávat nohou do rytmu od prvního taktu. Začíná to tedy dobře, říkám si. Dvojice „Electric Avenue“ od Eddyho Granta a „Get Back“ od Beatles možná spád nastolený první věcí trochu zpomaluje, ale přesto jdou tyhle věci vcelku slušně poslouchat. První a možná největší překvapení ukrývá v sobě slavná párplovská „Smoke On The Water“. Že jste si nikdy neodkázali tuhle věc představit bez jejího legendárního riffu? Tak poslouchejte... Skoro až doommetalové tempo, drnčící kytary v refrénu a místo riffu jen basová vyhrávka. Skutečně zajímavá věc a jeden z vrcholů desky.
„She´s Not There“ od Zombies upajuje ostrým rock n´rollovým tempem ke klasice od Mamas And Papas „California Dreaming“. Typicky zasněná atmosféra prosluněné Kalifornie šedesátých let se netopí v oparu LSD jako originál, ale předkládá kus muzikantství, kde dominuje hlavně kytara Nikkiho Kina. „Goodbye Yellow Brick Road“ od Eltona Johna působí možná trochu nepatřičně, ale ostrá „Mississippi Queen“ od rockových klasiků Mountain situaci zase vylepšuje. I když mi přijde, že W.A.S.P. ji v polovině osmdesátých let nahráli lépe, verze od Vains Of Jenna také není k zahození. Když pomineme svižnou „The Letter“ od Box Tops a „Blowin´ In The Wind“, klasiku to od Boba Dylana, další skvost nás čeká s „I´d Love To Change The World“, kterou druhdy proslavila formace Ten Years After. Zde také můžeme srovnávat cover s dalším coverem. Věc totiž nahráli také L.A. Guns na svou desku „Vicious Circle“. A z tohoto souboje se mi zdá, že vítězněji vychází Vains Of Jenna.
„Hey Hey My My“ od Neila Younga nijak zvlášť nenadchne stejně jako floydovská klasika „Wish You Were Here“, kde vokální party na svá bedra vzal kytarista Nikki Kin. Obě skladby jsou pochopitelně řemeslně výborně zahrané, ovšem atmosféra originálu jim trochu chybí. „The Sound Of Silence“ od Simon And Gartfunkel se snaží přiblížit originálu co to jde, ovšem i přes své nesporné kvality zůstává trochu pozadu. A čím jsme začali také končíme. Znovu je tu „Forget You“, tentokráte s originálním textem. Taky dobrý...
Co říci na závěr? Z „Reverse Tripped“ nepoznáte jestli Vains Of Jenna mají stejnou, či dokonce větší sílu, než před výměnou frontmana. Jesse Forte je jiným druhem pěvce, než byl DeVine. Ten měl klasický nakřáplý streetrockový hlas, trochu jako třeba Taime Downe (Faster Pussycat) nebo Jizzy Pearl (Love/Hate), Forte se zase spíše řadí mezi takové vokální mohykány jako třeba David Coverdale nebo Sammy Hagar. Uvidíme s regulérní řadovou deskou, co je pro Vains Of Jenna lepší. Tady si kapela rozhodně ostudu neuřízla. Několikrát dokonce pořádně překvapila (hlavně ve „Smoke On The Water“), celkově se deska moc pěkně poslouchá. Jenže... Jsou to jen covery...
|
