Dlouho, dlouho nebylo slyšet o britském kytaristovi Brianu Robertsonovi. Takřka třicet let tento druhdy fenomenální kytarista byl mimo rockový svět, přestože v sedmdesátých a začátkem osmdesátých let znamenal mnoho. Ovlivnil svou hrou další následovníky a i když stál vždy v pozadí svých spoluhráčů, rozhodně nebyl žádné ořezávátko. Jeho jméno stojí na dvou deskách kapely Wild Horses z počátku sedmdesátých let, podepsal se také pod nejslavnější alba Thin Lizzy (jako „Night Life“ nebo „Bad Reputation“) a nakonec vstoupil na palubu divokých Motörhead, kde nahradil charismatického Eddieho „Fast“ Clarkea. A to v podstatě znamenalo jeho konec. Clarke byl pro publikum nedotknutelnou ikonou a hezounek Robertson působil vedle Lemmyho jaksi nepatřičně. Jejich společná deska „Another Perfect Day“ byla jen chabým odvárkem předchozích fláků „Ace Of Spades“ a „Iron Fist“ a zhrzený Robertson ze sestavy zase rychle vyletěl.
A od té doby bylo ticho po pěšině. Až do konce loňského roku, kdy oznámil, že dokončuje svou první (!) sólovou desku, kterou pojmenoval „Diamonds And Dirt“. Ani nebylo těžké uhádnout, jak bude znít. Robertson je prostě klasický rockový kytarista, který je odkojený Hendrixem, Alvinem Lee, Blackmorem nebo Pagem. Z dnešního pohledu se proto jeho angažmá v Motörhead jeví spíše jako krok vedle. Ona samotná „Diamonds And Dirt“ ho vrací mnohem více ke klasickým Thin Lizzy než k Motörhead. Úvodní a zároveň titulní věc album pěkně rozjede. Má velké hitové ambice, nechybí jí duch amerických širých plání a rozpálených dálnic, ale ani kus poctivé kytarové práce. Další „Passion“ a zejména „It´s Only Money“ (cover od Thin Lizzy) jsou bluesovějšími záležitostmi, kde prim znovu hraje Robertsonova kytara. Důraz se také klade na vokální složku alba, kdy si Robertson rozdělil zpěv s Leifem Sundinem, zpěvákem Michaela Schenkera.
V případě „Running Back“ (a znovu cover od Thin Lizzy) dojde i na klasický rock n´roll, kde si Robertson střihl piánovou vsuvku. „Devil In My Soul“ se slide kytarou je výlet do hájemství jižanského boogie a „Blues Boy“ jak už napovídá samotný název je klasické černošské blues. Trochu metalových náznaků minulosti (ale skutečně jen náznaků) zaslechnete asi jen v „10 Miles To Go On A 9 Mile Road“, kde Robertsonova kytara bzučí, jako kdyby si chtěla vzpomenout na epizodu s Motörhead. A to je všechno. Ještě se možná sluší připomenout Robertsonovy spoluhráče. Sundina už jsme zmínili, takže je nutné připomenout rytmickou sekci, pro kterou si kytarista sáhl rovněž do Skandinávie. Basu vzal do své režie člen Treat Nalley Pahlsson a na bubenickou stoličku se neposadil nikdo jiný než Ian Haugland z Europe.
Z desky je cítit radost z hraní. Robertson si ji také pro radost nahrál. Je z ní cítit rozvážnost staršího chlápka, který už něco dokázal a po letech vzal kytaru zase do ruky a prostě si začal jen tak hrát. Deska je silně zakořeněna v sedmdesátých letech, kde se také Robertson cítil nejlépe. Ale jaksi z ní není cítit zatuchlina. Má moderní zvuk a využívá plně možností profesionálního studia jedenadvacátého století. A i když se rozhodně nestane bůhvíjakým šlágrem, jednou za čas se k ní člověk bude rád vracet.
|
