Dnešní doba přeje comebackům. Vrací se kde kdo. Zpátky jsou Warrant, King Kobra, Tank, Danger Danger, Steelheart a teď i Black n´Blue. Kapela osmdesátých let, která sice hrála pořádnou muziku, ale nikdy neudělal díru do světa. Navíc se nikdy nevymanila z role věčných předskokanů. Dnes je jméno této kapely spojováno nejvíce s bývalým kytaristou Tommym Thayerem, který nahradil Ace Frehleyho v Kiss. Zpěvák Jamie St. James se před pěti lety představil jako náhradník Janiho Lanea v řadách Warrant na desce „Born Again“, ale jinak více než dvacet let o sobě tihle muzikanti nedávali vědět. Dnes jsou tu znovu. Pochopitelně už bez Thayera, kterého by asi Simmons roztrhl, kdyby hrál někde jinde než v Kiss. Toho nahradil zatím neznámý muzikant Shawn Sonnenschein.
V osmdesátých letech v okolí Sunset Stripu patřili Black n´Blue k jistotám. Především jejich deska „Nasty Nasty“ z roku 1986 byla v té době absolutní bomba, ovšem kapela nikdy nevystoupila ze stínu svých souputníků jako Guns n´Roses (ti jim dokonce ještě v dobách před „Appetite For Destruction“ dělali předkapelu) a k tomu, aby prorazila, jí chyběla pořádná porce štěstí. A když neuspěla ani čtvrtá deska „In Heat“, kapela to v roce 1988 zabalila. Teď tady máme následovníka třiadvacet let starého alba s názvem „Hell Yeah“. A co s ním dneska?
Je milé slyšet, že kapela už po nějaké velké slávě neprahne. Je jí jasné, že když neprorazila v osmdesátých letech, dneska už to nestihne. A tak si nahrála album pro sebe a hrstku věrných. Hned od úvodní „Monkey“ je slyšet, že se prostě nic moc nezměnilo. Zvuk je sice dravější a modernější, ale to je asi tak všechno. Prostě tohle album zní jako z roku 1985 v soudobém balení. Je to dobře nebo špatně? Když přihlédnu k faktu, že Black n´Blue na komerční úspěch už ani myslet nemohou, tak si myslím, že styl, jaký pro svůj comeback zvolili je vhodný. Jde tedy jen o skladby.
A některé se povedly hodně, jiné už míň. Za zmínku rozhodně úvodní „Monkey“ a dvojka „Target“. Povedla se také uvolněná „Fools Bleed“ (oproti neslané nemastné „Falling Down“) nebo klasické hitovky „So Long“ a „Hell Yeah“. Dobře se poslouchá i „Candy“, což je stadionová vyřvávačka po vzoru Kiss. Zbytek je víceméně průměr, který se vám bude slušně poslouchat, ale proletí okolo vás a moc si z toho pamatovat nebudete. Resumé je tedy takové, že Black n´Blue nenahráli špatnou desku. Nahráli prostě svůj standard. K takovému výkonu jako na „Nasty Nasty“, kde jedna pecka střídá druhou, se už nevybičovali. Ani to snad nikdo nečekal.
|
