Dalo by se říci, že nástup nového milénia znamenal pro Poison jakési pokropení živou vodou. Sestava s Bluesem Saracenem nefungovala, kapela dokonce ani naživo nevystupovala. Bret Michaels se začal více prosazovat jako herec (i když ne zrovna valný), kdy si zahrál třeba v Dopisech z cely smrti, Charlieho andílcích nebo několika lehce erotických filmech. Čas na muziku přišel až v roce 2000. Tehdy se klima pro Poison začalo stávat příznivějším. Capitol vydali „Crack A Smile“ a do sestavy Poison se nakonec pro různých peripetiích vrátil ztracený syn C.C. DeVille. Ten sice hned po vydání alba „Power To The People“ (živák s pěti novými studiovými věcmi) Poison znovu opustil, aby ho pro turné nahradil kytarista Tracii Guns (L.A. Guns), ovšem brzy si svůj omyl uvědomil a byl zpět.
Právě včas na to, aby se mohl s ostatními pustit do příprav další studiovky, která nakonec dostala název „Hollyweird“. Poison se s ní vrátili ke svému klasickému zvuku osmdesátých let a dá se říci, že „Hollyweird“ je nejklasičtější deska od dob „Flesh And Blood“. Postrádá progresivní neklid „Native Tongue“ a není ani experimentální (samozřejmě v mezích normy) jako „Crack A Smile“. „Jasně, na „Hollyweird“ jsme vsadili spíše na tradiční zvuk, ale to neznamená, že takhle budeme znít pořád. Myslím, že je dobře, když má kapela více než jednu hudební tvář,“ vysvětlil záměr Michaels.
„Hollyweird“ s klasickým macho obalem startuje titulní věc. Do dění posluchače vtáhne už slogan „Welcome To My City“, po kterém se rozjede klasická devillovská kytara, kde kytarista jako kdyby měl patent na svůj zvuk osmdesátých let. Skladba má i úderný refrén a C.C. se skutečně snaží ukázat všem svým kritikům, že za ta léta se přece jen naučil víc než několik stejných postupů a sól. Na začátek dobré. Cover od The Who „Squeeze Box“ byl sice pasován na první singl desky, ovšem ve výsledku nefunguje, jak by měl. To spíše následující „Shooting Star“ je větším hitem, který nás vrátí třeba ke „Cry Tough“ nebo „Nothin´ But A Good Time“.
„Wishfull Thinkin´“ se snaží navázat na ducha osmdesátých let, ale působí trochu těžkopádně, i když refrén ji lehce nakopne. Ještě mnohem hůř vyznívá „Get Ya Some“, což je prostinká skladbička, která by se ztratila i mezi odpadem z „Open Up And Say... Ahh!“. Tady prostě nefunguje nic. Věc nemá energii, údernou melodii ani nijak převratné sólo. Naštěstí je tady „Emperor´s New Clothes“ odstartovaná elektrizujícím kytarovým vírem a vlastně první pěveckým příspěvkem C.C. DeVilla na desce. Jeho hlas už fanoušci mohli slyšet jak na albu projektu Samantha 7, tak i v jedné skladbě na „Power To The People“. „Emperor´s New Clothes“ je jednou z nejvýraznějších věcí na albu, přestože její refrén působí trochu zdlouhavým dojmem.
„Devil Woman“ naproti tomu nemá ani polovinu energie, i když začne nadějně bluesovou foukací harmonikou, v celkovém vyznění je to jen bezpohlavní bigbítek. A stejně tak „Wasteland“. Nezáživná věcička, tak nějak bez nápadu. Prostě jen vata, nic víc. „Livin´ In The Now“ a druhý pěvecký vklad C.C. DeVilla. Tak nějak vám v tenhle okamžik začne docházet, že na body na Michaelsem na téhle desce vyhrává DeVille. Jeho skladby jsou mnohem energičtější a refrény údernější. Zpěvák si reputaci zachrání aspoň v refrénu následující „Stupid, Stoned And Dumb“, což je taková poisonovská reminiscence na plážová šedesátá léta. A na závěr tu jsou dvě skladby „Home“. Jednu z nich si do své pěvecké režie vzal Michaels a druhou DeVille. Hudebně se jedná o naprosto stejné základy, rozdíl je pouze v textu, kde oba vokalisté popisují své životní příběhy. Zde vyhrává Michaels, protože oproti DeVillovi je to skutečně rozený zpěvák. Definitivní konec obstará bonusová „Rockstar“, která je opět další vatovitou skladbou, která vás prachničím nezaujme.
Jak se tedy „Hollyweird“ povedla? Mám za to, že je to nejhorší deska Poison. Nic ve zlém, „Open Up And Say... Ahh!“ měla v sobě také několik mizerných věcí, ale oproti „Hollyweird“ hity jako „Nothin´ But A Good Time“, „Fallen Angel“ nebo „Every Rose Has Its Thorn“. Tady jsou sice některé hodně vydařené skladby, ale zmíněným peckám se nevyrovnají. A vaty je tady taky dost. Vadí mi i to, že kapela se po moderně znějících skladbách z „Power To The People“, vrátila časově do osmdesátých let. Čili, když bych sečetl skladby, které mě zaujaly s těmi horšími, vyjde mi to přesně napůl.
Nás seriál o Poison samozřejmě ještě nekončí, přestože od roku 2002 nevyšla žádná řadová deska (pokud nepočítáme album coververzí „Poison´d“). V posledním díle se stejně jako v případě Mötley Crüe podíváme na ostatní alba v diskografii. Na „Swallow This Live“, „Power To The People“, „Poison´d“, ale také na projekty dvou hlavních protagonistů – Breta Michaelse a C.C. DeVilla.
|
