Hudba The Poodles mi dodnes z nějakého důvodu unikala. Přestože tahle kapela není na scéně žádný zelenáč, prvním albem, které jsem slyšel celé, je právě až novinka „Performocracy“. Kapela sází na hair metal, který ovšem v jejím podání nezní tak punkově a rozjíveně jako v případě Hardcore Superstar, Rakel Traxx nebo Vains Of Jenna, ale spíše čerpá z klasických hardrockových tradic. Nedočkáte se proto drzých fucků, ale spíše tvrdých kytarových riffů, přesné strojové rytmiky a zpěvných refrénů.
Když posloucháte The Poodles, nemůžete přeslechnout vliv jejich krajanů Treat ani odkazy hudby, kterou na přelomu osmdesátých a devadesátých let tvořili třeba takoví House Of Lords. Hned úvodní „I Want It All“ je natlakovaná hardrockovou pompou po vzoru House Of Lords, ovšem kvalit této kapely rozhodně nedosahuje. U druhé „Until Our Kingdom Falls“ je už je situace o něco lepší, ale potřebná špína, kterou od hair metalových spolků očekáváte, tady chybí. „Father To A Son“ je zase natlakovaná pompou a rockovou patinou. Trochu to vypadá, že se The Poodles vyžívají v nejpoužívanějších klišé.
Tuto domněnku potvrdí i polobalada „I Believe In You“, která má už milionkrát slyšený refrén. „Cuts Like A Knife“ se rozjíždí s pomalým klavírem do kterého vlítne ostrý riff a... kurva, proč každá kapela musí do svého soundu cpát symfonii? Před dvěma lety Europe, dnes The Poodles. V tu chvíli bych pustil radši zfetovaného Johnnyho Thunderse, který si přehrává v hotelovém pokoji v Tokiu jednu ze svých skladeb. A to, že je tak nadranc, že do ní zapomněl napsat text a jen něco mumlá, nevadí. Aspoň je to autentické.
„As Time Is Passing“ připomene Petra Koláře („najednou ti dojde, že se chováš jak ten blázen...), tedy další klišovitá věc. Situaci zachraňuje „Love Is All“ se zajímavým rozjezdem ve stylu U2 a kvalitním refrénem. Jeden z vrcholů alba. Další „Your Time Is Now“ není špatná, ale celou skladbu si budete říkat, kde už jste tohle slyšeli. The Poodles opět vsadili na ta největší klišé rockové historie. Melodie, které jste mohli slyšet třeba u Whitesnake, Europe, Rainbow nebo Journey. „Action!“ je jen bohapustá vata, která vám v hlavě nezůstane, ani kdybyste se sebevíc snažili, stejně jako „Bring Back The Night“, která se sice slibně rozjede, ale už se dál vůbec nic neděje a to je na více než pět minut trochu málo, i když na druhou stranu musím přiznat, že refrén se v tomto případě povedl. Co se rovněž povedlo, to je „Vampire´s Call“, která má potřebný odpich, silný refrén (i když zase už stokrát předtím slyšený) a patřičné kytarové sólo. Další vrchol desky. A závěr obstarává vcelku slušná balada „Into The Quiet Night“. V minulosti jsme slyšel metráky lepších, ale rozhodně tuny horších.
Abychom to tedy shrnuli. The Poodles nenatočili špatnou desku, ale výbornou také ne. Je tu několik vyloženě vatovitých skladeb, halda klišovitých momentů. Stylově je album samozřejmě v pořádku, ale chybí mu přitažlivost, kvůli které by se k němu člověk musel vracet. Jistě, několik skladeb stojí za opakovaný poslech, celkově mě to ale až tak moc nebaví.
|
