Devátý ročník Basinfirefestu aneb pro mnoho lidí tradiční zahájení prázdnin ve Spáleném Poříčí. I letos se na programu objevilo několik lákavých zahraničních jmen napříč žánry a také tradičních českých festivalových stálic, které přilákávají pod pódium davy, kdekoli se objeví. Takže bylo jasné, že jak v publiku, tak v zákulisí se sejde různorodá společnost a každý si za ty tři dny něco pro sebe najde. Jen ta předpověď počasí docela strašila a nakonec se ukázalo jako osudová chyba, že jsem jí nevěřila, protože „taková zima přece v červenci být nemůže“. Ale může. A dokonce ještě horší.
Po předchozích zkušenostech s nesnesitelně dlouhým kopcem, který je nutno zdolat při cestě do areálu, jsme tentokrát raději vsadily až na příjezd v pátek a na svozový autobus, který nás dopravil až na místo. Takže zahajující mladá kapela Hand Grenade z Mirovic nám hrála svůj heavy rock s českými texty ke stavění stanu. Následující domácí Shogun Tokugawa vsadili na podstatně tvrdší odnož muziky. Jejich hardcore mi ale přijde trochu moc neuspořádaný (i v rámci stylu) a hodně jsem se v muzice ztrácela, takže jsme radši čas vyhrazený k jejich setu věnovaly prohlídce areálu. Ten, stejně jako v minulých letech, nabízel ještě druhou stage, kde se (až na tři slovenské výjimky), představila jména z české scény. Pro odvážlivce tu byly instalovány i dvě pouťové atrakce, které mě vyděsily už od pohledu a zařekla jsem se k nim za žádnou cenu nepřiblížit.
Měla jsem opravdu tu největší vůli jít se podívat na Törr a zjistit, jak jim to půjde po změně sestavy, ale déšt se přivalil v takové síle, že musel být dokonce začátek koncetu posunut o patnáct minut a já nechtěla zbytek dne pobíhat v téhle kose navíc ještě promočená. Takže první koncert, který jsem opravdu viděla, byli populární Cocotte Minute, na které se počasí na chvíli umoudřilo. Bohužel hudebně nějak nic pro mě a jediné, co mě trochu pobavilo, byla skladba „Kopem“, při které se zapojilo celé početné publikum, které si přišlo tuhle ráznou partu užít. My se radši přesunuly na vedlejší stage, kde se připravovala kapela Merlin, v čele s neskutečně energickým Danem Horynou. Vážně by mě zajímalo, kde ten člověk ve svých letech bere tolik síly, že dokáže šplhat po reprácích, skákat, běhat, zpívat a to všechno s ciratetou v ruce. Koncert byl opravdu zábavný a i když kapele nijak neholduji, hodně mě to bavilo – stejně jako skupinu věrných fanoušků, která se u druhé stage objevila. Později toho dne přidal zpěvák v zákulisí ještě stojku a já můžu jedině smeknout před jeho elánem.
Jestliže dvě výše jmenované kapely měly štěstí, že se počasí na chvíli umoudřilo, před českou legendou Škwor začalo zase nepříjemně poprchávat. Davy pod pódiem to ale neodradilo. Za odměnu se dočkaly hopsavých hitů jako „Může se stát“, „Mý slzy neuvidíš“ a hlavně „Sraž nás na kolena“, které měly u fanoušků zaručený úspěch, jako ostatně pokaždé. Mě nejvíc zaujal upgrade basy – svítivě zelené struny skutečně přitahují pozornost. Škoda jen toho počasí, protože když už na Škwor někde náhodou narazím, jsou vždycky zábavní. Co se týče počasí, stejný handicap měla i následující Vypsaná Fixa, která ale také o početné publikum nepřišla – pankáčům přece trocha deště a bahna nevadí. Hudebně opět nic pro mě a byla jsem docela ráda, že po nich už konečně nadejde čas i na jinou, než českou produkci.
Lord of the Lost byli ten den první zahraniční hvězdou a déšť je ušetřil. Němci sází na gothic rock se všemi působivými doplňky, které k tomu můžete vymyslet. Stylový warpaint, minimalistické oblečky, odkrývající co nejvíc z těla muzikantů, kožené kalhoty a za mikrofonem uhrančivý hezounek, který si říká „The Lord“ a dává si záležet na své zlé image. Takže vlastně takový tradiční vzorec, podle kterého se řídí velká řada kapel, zaměřená především na mladší (a dívčí) publikum. Ale nic proti. Jak mě jejich studiová tvorba až zas tak moc nebere, musím uznat, že živě to opravdu působivé je a je tedy jen škoda, že je to celé spíš o té show a image, než o muzice samotné. Podle mě mohli prakticky celou dobu hrát tu samou skladbu a většina lidí by si toho nevšimla. Škoda, že hráli za světla, v noci by byla atmosféra ještě působivější. Celkově ale tahle kapela vylepšila moji představu o ní a nakonec mě to i docela bavilo. Obzvlášť super byly dvě popové předělávky – „Bad Romance“ od Lady Gaga a „Love the Way You Lie“ od Rihanny. Najednou se ty skladby daly i poslouchat. A pánové mají navíc plus za odvahu, že v takové příšerné kose vystupovali polonazí.
Firewind nejsou zrovna kapelou, která by k nám jezdila nějak nadměrně. Popravdě se mi po nich od jejich posledního vystoupení pořádně stýskalo a čekala jsem, že zopakují nářez ze Zimního Masters of Rock před třemi lety. Kapela má navíc čerstvě vydanou velmi povedenou desku a dalo se čekat, že z ní bude sestavena převážná část setlistu. Nakonec ale tak přetížený novinkami nebyl. Nezazněla například očekávaná klipovka „Embrace the Sun“ a místo toho desku „Days of Defiance“ zastupovala speedovka „Heading for the Dawn“. Kapela na pódiu opravdu hrdě reprezentovala oba živly ve svém názvu a zpěvák Apollo svým charismatickým vystupováním trochu zachraňoval to, že zezačátku malinko bojoval s vokály. Nejdéle u třetí skladby se ale rozezpíval a zbytek koncertu podával obdivuhodný výkon. Největší obdiv podle mého ale zaslouží Bob Katsionis, který zvládá střídat hraní na kytaru a klávesy a někdy dokonce dokáže obsluhovat oboje naráz a ještě u toho dělat opičky. Nejvíc pozornosti na sebe samozřejmě srhával kytarový hrdina Gus G., který se ale většinu času držel pěkně stranou a nijak výrazně nenarušoval výkon kapely jako celku nějakou vlastní exhibicí. Protože se mi prvnímu dešťovému útoku podařilo vyhnout, když začalo při Firewind mohutně pršet, byla to ten den moje první sprcha. Což za takového počasí nepoteší. Většina publika ale vytrvala, roztáhla deštníky a navlékla pláštěnky a Firewind v tom nenechala. Set
byl nakonec podle očekávání velmi povedený, do hodiny se podařilo našlapat většinu zásadních hitů z posledních tří desek („Head up High“, „Mercenary Man“, „Till the End of Time“ nebo „Falling to Pieces“) a zazněla dokonce i letitá „I Am the Anger“ z desky „Burning Earth“. Nezbývá, než si přát, aby k nám tahle řečká partička jezdila trochu častěji než jednou za čtyři roky.
Mezi dvě melodická jména se v pátek natlačili američané Ill Niňo, se svým Korn-like nu-metalem, občas proloženým nějakou tou deathovější pasáží nebo latinskými rytmy, což by mě normálně asi rovnou odradilo. Pánové mají ale výhodu nesmírně energické show, kdy dredy létají na všechny strany a všechno řídí zpěvák Cristian, který by se možná měl držet právě tvrdších pasáží, protože v čistém zpěvu mu to trochu skřípalo. Ale show byla perfektní, obzvlášť působivý byl pohled na dvoje bicí. I komunikace s publikem fungovala, jako například při „Te Amo...I Hate You“, kdy si kapela s diváky navzájem neustále vyměňovali zdvižené prostředníčky. Latinské rytmy pěkně vyzněly při použití akustických kytar (třeba v „Corazon of Mine“) a nejvíc mě asi zaujala klipovka „How Can I Live“. I když bych to před koncertem vůbec nečekala, celkově to byl velmi sympatický výkon, kapela ze sebe vydala všechno a celou dobu bylo co sledovat. Zábavné a energické, to bylo přesně to, co člověk po promrzlém dni potřeboval.
Hlavní hvězdou pátečního večera byli pro většinu lidí Freedom Call a podle toho také vypadala plocha před pódiem. Mimo toho, že byla slušně rozbahněná, byla taky slušně zaplněná a promrzlí návštěvníci festivalu očekávali po celém dni pořádnou dávku happy metalu v podání těhle rozjuchaných Němců. A přesně to dostali. Déšť už si dal naštěstí pokoj a tak plnému zážitku bránila snad jenom ta zima. Hned od prvních tónů koncertu ale nebyl zas takový problém se trochu zahřát. Začínalo se tradiční „We Are One“ a už od začátku nemohlo být pochyb o tom, že FC si drží stejně úžasnou formu, s jakou se u nás předvedli naposledy v zimě. Chris si získal publikum svým podmanivým projevem prakticky okamžitě, Lars Rettkowitz tradičně rozdával úsměvy a efektním předváděním (nejen) svých vlasů na sebe strhával pozornost dívčí části publika a mile mě překvapil basák Samy, u kterého jsem zvyklá spíš na statický postoj a který tentokrát lítal po pódiu jako splašený a očividně si show hodně užíval. U FC je prakticky jedno, které skladby do svého setu vyberou, všechno jsou to hity, jejichž refrény si může člověk zpívat, aniž by vlastně přišel na koncert se znalostí textu. V publiku se podle mého našlo dost takových lidí. Asi ani neexistuje možnost, že by někdy skladby jako „United Alliance“, „Tears of Babylon“, „Metal Invansion“ nebo „Land of Light“ neměly mezi lidmi úspěch. Už z jejich podstaty si to nejde neužít, jakkoli vám mrznou mokré nohy a máte bahno snad úplně všude. Show pak vygradovala rozvernou „Far Away“ a následující „Mr. Evil“, při které Chris donutil publikum pomoct mu se sborovým zpěvem (a opět se jednou ukázalo, jak je složité zapamatovat si jednu krátkou melodickou linku) a sám se za Mistra Ívla zamaskoval cylindrem a tmavými brýlemi. Freedom Call jsou jedna z nejzábavnější live kapel vůbec. Snad ani není možné, aby někdy zklamali a tenhle koncert se jim naopak nadmíru povedl.
Páteční večer uzavírali italští Latexxx Teens a tak se pod pódium vrátilo podobné složení publika, jaké si užilo Lord of the Lost. Jejich řady ale značně prořídly. Není se co divit. Každý, kdo v té zimě vydržel až takhle do rána by si zasloužil medaili. „Latexxxky“ přivezly pro hrstku věrných fanoušků svůj vystajlovaný industrial/metal/glam/rock/elektro/cosi. Hodně připomínají Dope Stars Inc. (není divu, když mají společného člena) a mají výhodu v charimatickém frontmanovi. Na začátku vystoupení vypadala kapela trochu nakrknutě, že jim těch fanoušků na podporu opravdu moc nezůstalo, ale po chvíli se začali soustředit na výkon a tak mohla být nepočetná skupinka nadšenců spokojená. Rozhodně bych na kapelu zašla ještě někdy – nejlíp v klubu, tam by byla atmosféra určitě o poznání lepší. Latexxx Teens mají velké plus, totiž že jejich hudba funguje i bez doprovodné show, což se o Lord of the Lost říct až tak nedá. A Italové mohli využít působivou světelnou show, o což byl Lord ochuzen. Takže v tomhle soukromém souboji podobných kapel se přikláním k jižanské partě. Páteční večer zakončili opravdu stylově.
|
