Proč se stává, že některé průměrné, či podprůměrné kapely mají v našich knihovnách svoje místo a půlka české metalové společnosti alespoň ví, že existují a jiné, dokonce lehounce nadprůměrné, v našich vodách jenom proplouvají bez povšimnutí, popřípadě se k nám ani nedostanou? Právě takovýmto případem celkem dobře poslouchatelné kapely, kterou (doufám, že pouze zatím) u nás ještě moc lidí nezná, jsou Švédové Disdain, na které jsem nedávno dostala tip.
Stává se málokdy, že CD baví už na první poslech a většinou takové placky pak často zase rychle omrzí. Jak si v tomto ohledu stojí debut „Leave This World“? Kapela Disdain existuje sice již od roku 1998, ale první dlouhohrající album vyšlo teprve loni. Gothenburgští tedy měli spoustu času na písních zapracovat. Stejnojmenné EP, tedy „Leave This World“, vydané v roce 2007 v self-produkci, předcházely ještě tři další dema a otázkou je, jestli to tak kapele vyhovovalo, nebo až konečně v roce 2010 získali smlouvu u Scarlet Records.
Kapela se nechává inspirovat například melodeathovými krajany In Flames, Katatonií, či úplně odlišnými skupinami jako Nocturnal Rites nebo Iced Earth a z mixu těchto velmi diametrálně jiných stylů pak dokáží Disdian vytvořit něco vlastního, neotřelého, zároveň moderního a zároveň trochu klasického. Sami sebe pokládají za kapelu hrající progressive/thrash, ale těžko škatulkovat, když se v jejich hudbě snoubí melodika, přímost, progrese i náznaky něčeho tvrdšího. Mezi členy nenajdeme sice žádné známé jméno, ale na desce se objevili hned dva hosté. Jedním z nich byl švédský kytarový mág Mattias „IA“ Eklund, druhým pak zakládající člen Lost Horizon, zpěvák Daniel Heiman.
Na první poslech na desce nenajdeme vyložené hitovky, jako celek ale album působí uceleným dojmem. Chytlavější melodie střídají kytarová sóla či pomalejší atmosférou nabité pasáže. Mezi výraznější taháky patří například ve středním tempu se odehrávající píseň „Memories“, kde v refrénu hezky vyniká jinak nijak zvláštně zabarvený vokál. Druhá půlka alba už je ale trochu uspávací a hodí se než k zaujatému poslechu spíš jako doplněk k nějaké činnosti. Probudit se můžeme u rychlejšího začátku „Narrow Minded“, které obsahuje příjemné zpestření nejen v podobě krátkého klavírního sóla, ale i trochy growlingu. Od tohoto okamžiku přecházíme k tvrdšímu soundu – škoda, že jsme se nedočkali už v první půlce alba. Ačkoliv je střídání clean vokálu s growlem poslední dobou oblíbené téměř všude, nepřipadá mi to jako opakování už slyšeného – to bychom pak mohli říkat o čemkoliv. Naopak v tomhle případě to muzice prospívá. Stejně tak u Disdain funguje kombinace s ženským „operním“ hlasem u „Lepaing Cat“.
Když jsem na začátku mluvila o zapadajících kapelách, osobně doufám, že to u nás s Disdain nakonec dopadne jinak a svoje posluchače si najdou. Vydali teprve první placku, ale jejich hudba za poslech stojí a může se ještě zajímavě vyvíjet. Jako příklad kladných reakcí bych mohla citovat právě svého známého, jenž mi album doporučil: „Je to snad nejlepší debut, jaký jsem slyšel“. Za mě: Album není vůbec špatné, moc ráda si ho poslechnu vícekrát a zpříjemním si s ním den, ale do mého top žebříčku se asi nedostane.
|
