Když Bratrstvo Luny vydalo svojí první desku, nějak jsem se nedokázal ztotožnit s těmi všemi pochvalnými ohlasy, které na jejich adresu padaly. Když Bratrstvo Luny vydalo svoji druhou desku, pozitivní ohlasy ještě zintenzivnily a přitom mezi „oficiálním" oslavným tónem a mým vnímáním jejich gotického roku se nůžky stále víc otevíraly. A teď Bratrstvo Luny vydalo svůj třetí opus, desku s názvem „La Loba Ante Portas“ a pisálkovská obec je u vytržení...
Byť v zástupu nadšeně aplaudujících budu stát kdesi vzadu, přece jen musím uznat, že družina Bratrstva Luny (základní dvojka Hrabě R.X. Thámo, Lord Darkthep a z hostů především Maestro Xpíl – alias Matěj Lipský, jehož ústy Bratrstvo Luny promlouvá) už není jen prostým mdlým přeříkávačem pocitů a marným stopařem XIII.století. V případě Bratrstva Luny bych byl zejména v souvislosti s aktuální deskou s užíváním pojmu gotický rock (alespoň v jeho obvyklé formě) hodně opatrný. Byť rockově laděné kytary si kousnou podstatně častěji než v minulosti, hlavní roli zde hraje vypravěč (přecházení ze zpěvu do čiré recitace je jedním z charakteristických rysů), vytrvale hýčkající abstraktní zhudebněnou poezii.
Za předpokladu, že máte chuť plně nasát atmosféru tohoto díla - a ta zas tak snadno dostupná není - vyžaduje “La Loba Ante Portas“ víc než maximální pozornost. Pod rouškou líných ukolébavek (zkuste tuhle muziku použít jako prostou kulisu a za chvíli ji zcela přestanete vnímat, tudy prostě cesta nevede) se pod nenápadným povrchem skrývají minimálně na polovině materiálu emocionální pecky a to v textové i hudební rovině.
Je trochu paradoxem, že největší chytlavá pecka „Signum Diabolicum“ je jednak zařazená až na druhém mini dílu alba (přiznám se, že mi trochu uniká záměr rozdělit desku na dva kusy, „Znamení Ďábla“ sice nezapadá do vlčího konceptu, – to „Továrny na smrt…“ také ne - ale báječně rozhýbá melancholicky poklidné bouření finále první části a je trochu nešikovné, že tohle koření na vás čeká až po troše nezbytné manipulace s cédéčky) a zároveň pochází z autorského pera nečlena Bratrstva. Vlastní skladby Bratrstva jsou na první pohled méně působivé, ale při mrazivě odvážném „Továrny na smrt Auschwitz – Birkenau“, děsivé „Jámě a kyvadlu“, dramatickém „Když lekníny tiše se zhoupnou“, či uvolněném „Quo Vadis, Domine? se pod hladinou hrne bezbřehá masa pocitů. A důvod toho, proč stojím až v zadních řadách? Nevzrušivá „Misionář smrti“ (dle mého dost nešťastně zvolený úvod desky) a nevýrazná a v kontextu celé desky až smutně chudá titulka „La Loba Ante Portas“, silně pokulhávající za jinak nabitým albem.
Pro ty, kteří ještě zcela nepodlehli démonovi stahování, připravili Bratrstvo Luny luxusní lahůdku v podobě nádherného a do naprosté dokonalosti zpracovaného obalu, o čistém zvuku se v tomhle propracovaném díle snad ani nemá cenu zmiňovat.
Podzimně decentní, temné, melancholické a výrazně pocitové album, které žije ve svém vlastním světě. Pokud chápete, uznáváte a ctíte pravidla tohoto emotivně bohatého, převážně temného a chmurného světa (či máte chuť je objevovat), “La Loba Ante Portas“ vás maximálně obohatí. V opačném případě (pokud nastražíte uši jen nedbale) kolem vás propluje bez napáchání jakýchkoliv škod. Ale to by byla škoda, to kouzlo tam prostě JE.
|
