Je zajímavé sledovat, jak se z Red Hot Chili Peppers, kteří v osmdesátých letech platili za funkrockové outsidery, stala jedna z největších rockových kapel planety. Dnes je můžeme směle řadit po bok velikánů typu Metallica, U2, Guns n´Roses nebo Bon Jovi. I když v současné době postrádají kytaristu Johna Fruscianta, který se velkou měrou podílel na obřím úspěchu alb „Californication“, „By The Way“ a „Stadium Arcadium“, nijak to kredit kapely nesnižuje. Našla se náhrada v podobě mladíka Joshe Klinghoffera. Ten sice nepředvádí žádné novum, ale přesně navazuje na Frusciantovu práci.
Od emise poslední desky „Stadium Arcadium“ uplynulo pět let, ale v táboře RHCP jako by se nic nezměnilo. Jako by nikdy Frusciante neodešel, jako kdyby bubeník Chad Smith nedělil své aktivity mezi domovskou kapelu a hvězdný projekt Chickenfoot (jestli jste o něm nikdy neslyšeli, tak je to sestava, kde se Smithem působí kytarista Joe Satriani a odpadlíci od Van Halen – zpěvák Sammy Hagar a basista Michael Anthony) a jako kdyby si zpěvák Anthony Kiedis nenechal narůst knírek. Red Hoti mají prostě svůj zažitý styl, který se léty nemění, ale jen vypilovává a samozřejmě stále více blíží mainstreamu. Divokost raných alb je už nenávratně pryč, takže na novince nenajdete ani třeba tak ostrou věc, jako byla „Give It Away“, ale občas do toho kapela pěkně šlápne. Byť jen na chvíli, pak se všechno uklidní zase do podoby, která je pro komerční rádia snesitelná.
Deska začíná ve velkém stylu. Úvodní dvojice skladeb „Monarchy Of Roses“ a „Factory Of Faith“ patří k tomu nejlepšímu, co kdy RHCP kdy natočili a především v prvně jmenované skladbě do popředí v refrénu vystupuje úžasná Fleova basa. „Factory Of Faith“ zas začíná jako rozverná taneční věc s Kiedisovým mluvozpěvem, ale melodická linka refrénu ukáže, kde je hlavní přednost kapely. Ony vlastně všechny skladby na „I´m With You“ jsou klasickými díly Red Hotů. To, co jste obdivovali na deskách dejme to od „Californication“ je tady taky. A to co, vás tam sralo, tak je tu vlastně taky.
Kapela neudělala žádný krok kupředu. Jede se podle osvědčeného vzorce, Podle toho, který kapelu vynesl do pozice superhvězd a vydělal jim za posledních dvanáct let miliony. Oproti „Stadium Arcadium“ není nová deska zbytečně natahována na stopáž dvou hodin a oproti „Californication“ je o trochu méně hitová. I když se na ní dají najít utajené klenoty, jako je bluesová „Even You Brutus“ nebo rock n´rollová „Goodbye Hooray“.
Vydání „I´m With You“ samozřejmě pozornost vzbudí. O předních místech hitparád se nemá ani smysl bavit. Tahle deska tam prostě bude, protože po hudbě Red Hotů je po pěti letech znovu hlad. Ovšem trochu se vkrádá myšlenka, jak dlouho kapela se svým neměnným mustrem vydrží. I když třeba takový AC/DC už to praktikují skoro čtyřicet let a fanoušků jim rozhodně neubývá.
|
