Přiznám se rovnou, že tvorbu Alice Coopera ze sedmdesátých let jsem nikdy moc rád neměl. Půvab alb „Billion Dollar Babies“, „Welcome To My Nightmare“ nebo „Alice Cooper Goes To Hell“ mi vždycky unikal a do dnešních dnů se na tomto faktu nic nezměnilo. O to více jsem pak preferoval jeho hairmetalovou dráhu ohraničenou alby „Constrictor“ a „Hey Stoopid“. Pak se ale Alice do toho nějak zamotal. Přišel s deskou „The Last Temptation“, která odkazovala na sedmdesátá léta, ale s nádechem tehdy moderního grunge. Album na rozdíl od pecek „Trash“ a „Hey Stoopid“ pořádně propadlo a Cooper začal hledat nové cesty. Jeho koketérie s elektronikou, kdy zněl spíše jako Rob Zombie, na počinech „Brutal Planet“ a „Dragontown“ se uznání nedočkaly a dnes třiašedesátiletý umělec se znovu obrací k sedmdesátým letům. Jeho snažení o otočení kormidla času vrcholí v těchto dnech, kdy přichází s novinkou „Welcome 2 My Nightmare“. Reminiscence na sedmdesátky jsou úplně jasné.
Cooper se znovu spojil s muzikanty, se kterými hrával v dobách své největší slávy a rok pracoval na tomto díle, o kterém je dle vlastních slov přesvědčen, že jej vynese zpátky na vrchol. Hned ze začátku si ale přiznejme, že „Welcome 2 My Nightmare“ je vcelku povedená deska. I když… Ovšem, to by člověk nesměl znát hity jako „Poison“, „House Of Fire“, „Hey Stoopid“ nebo „Feed My Frankenstein“. Oproti nim nové skladby působí jaksi obyčejně a zemitá produkce jim také moc nepřidá.
Deska ale nezačíná vůbec špatně. Netradičně baladickou „I Am Made Of You“, kde klasický Cooperův projev budete hledat jen stěží. Skladba má v sobě řadu vynikajících momentů, kdy se začnete na další průběh alba opravdu těšit. Jenže to ještě netušíte, že se jedná o nejlepší věc desky. Následující „Caffeine“ zní zajímavě, ale naprosto ji degraduje klišovitý refrén, který je tak vlezlý, že jej dostanete těžko z hlavy. Třeba taková „The Congregation“ vypadá slibně, ale když si myslíte, že skladba vygraduje, spadne řetěz a začíná se od znova.
Místy svitne naděje, kdy vylétne třeba vynikající rock n´rollovka „Ghouls Gone Wild“, popmetalová „I Gotta Get Outta Here“ nebo elektronikou sedmdesátých let prošpikovaná „What Baby Wants“, kde se ukáže, že přece jen Cooper nezapomněl nic ze svého hitmakerovství. Jenže pak jsou tu vatovité okamžiky. Mezi ně počítám kabaretní „Last Man On Earth“, unylou reminiscenci na „Only Women Bleed“ zde pojmenovanou „Something To Remember Me By“ a především otřesnou odrhovačku „Disco Bloodbath Boogie Fever“, kde se Cooper pokouší o rap na pozadí techno rytmů a příšerných chorálů.
Slovo závěrem? Jak jsem řekl v úvodu, nejsem fanouškem Cooperových starých alb. Je jasné, že už nikdy nepřekoná milníky ze sedmdesátých let, ani kasovní trháky „Trash“ a „Hey Stoopid“. Přijde mi, že si „Welcome 2 My Nightmare“ nahrál pro své potěšení, aby se aspoň na chvilku vrátil o třicet, čtyřicet let zpět. U fanoušků z té doby deska úspěch mít bude. Ostatní asi ani nezaregistrují, že vyšla.
|
