Turné Female Fronted opět vyrazilo do Evropy, tentokrát ve složení Manzana, Vanity Ink a SomBy. V následujících dvou až třech článcích se můžete dočíst například o tom, jak se nám bydlí v autobuse, či jak to v životě chodí...
Etapa první: Tampere-Vídeň
Cirkus vyrazil na cestu v neděli ráno. Odjezdu ještě předcházelo spočítání a zabalení desek a triček a naložení veškeré techniky do autobusu a okolo desáté opustil tourbus Tampere. Posádka byla ješte neúplná, zatím ve složení 3/4 Manzana (Tomi se k nám přidal v úterý), zvukař Jussi a já, jakožto tourmanažer.
V Helsinkách jsme pak nabrali Vanity Ink a SomBy. Když jsem viděla členy třetí kapely, mírně jsem zneklidněla, protože holčiny vypadaly tak na 16 let. Později jsem se dozvědela, že je jim mezi devatenácti a dvaceti lety, nicméně stejně jsem toho názoru, že jsou na takové turné skoro moc mladé. Ale uvidíme, snad naši společnost přežijí bez větších traumat..
S téměř kompletní skvadrou jsme se pak v přístavu nalodili na trajekt do Hamburku. Tam jsme strávili zhruba 28 hodin, někteří spaním, někteří pitím, někteří kolegové pak v opilosti i pobíháním po lodi v rouše Adamově... Během plavby jsme se též dozvěděli životní moudro od Juhy (Vanity): "Takový je život. A bude už jen takovější a takovější".
V úterý ráno jsme na letišti v Brémách vyzvedli Tomiho z Manzana a sestava byla kompletní. Další na pořadu dne byla asi tak sedmisetkilometrová cesta do Mnichova, kam jsme nakonec přijeli okolo desáté večer, a pak uz jen volná zábava do pěti hodin odpoledne dalšího dne.
Ve středu ještě někteří z nás navštívili Oktoberfest, někteří nakoupili v centru a někteří se spálili na sluníčku na parkovišti.
První koncert turné bývá spíš generálka, doslechla jsem se. A tak se i stalo. Do klubu Garage v Mnichově přišli čtyři fanoušci. Dobrá, bylo hůr. A bude. Prý v Polsku.
Jako první přišli na řadu SomBy, které jsem předtím ještě neviděla. A musím říct, že na to, jak jsou muzikanti mladí, působí na pódiu velmi profesionálně. Jen zpěvačka Miira by se mohla trochu víc uvolnit, chvílemi vypadala docela vyplašeně. Ale to se zlepší. Muzika SomBy se mi opravdu líbí, jediný problém mám s tím, že nerozumím textům. A nerozuměli ani Finové z Manzana a Vanity Ink, samština se finštině moc nepodobá.
Jako další šli na pódium Vanity Ink. Ti měli naplánovaný kratší set, protože Bella byla nemocná a nebylo jisté, jestli vystoupení zvládne. Pravda, místy bylo znát, ze jí docházi dech či plně nefunguje hlas, ale ve výsledku to zvládla velmi statečně. Pánům z Vanity ve finále ani nevadilo, že je parket prázdný, aspoň měli kde poskakovat..
No a nakonec Manzana. Piritta překvapila a asi poprvé v kariéře vystoupila na pódium v zelených šatech. Stejně jako Vanity, ani muzikanty z Manzana neodradil počet příchozích od toho dát do vystoupení všechno. No a pak zase zabalit a hop do autobusu.
Další zastávkou byl Uster ve Švýcarsku. V tamějším Rock City už kapely Female Fronted vystupovaly několikrát a vždycky úspěšně. Klub se mi moc líbil - maličký, ale vypadal luxusně a přitom správně rockově. Před koncertem nám přímo v mistní kuchyni udělali vynikající pizzu (z části vegetariánskou - pro Pirittu a dvě slečny ze SomBy) a vybavili nás třemi kartony piv a několika lahvemi limonád. Velmi příjemně, v tomhle klubu to vždy funguje k oboustranné spokojenosti.
Na koncerty se tentokrát přišlo podívat víc lidí. Asi tak dvanáct. Přece jen, pořád je to pracovní den. Pořadí kapel na pódiu bylo stejné jako předchozí večer, první SomBy, pak Vanity Ink a nakonec Manzana. Koncerty byly celkem srovnatelné s předchozím večerem, s výjimkou Vanity, kde Bella už zněla mnohem líp.
Ze Švýcarska jsme se pak přesunuli o zhruba 800km na východ do Vídně. Ráno jsme se probudili na parkovišti u benzínové pumpy asi dvě hodiny cesty od centra města. Po kratší diskuzi o možnostech jsme kolektivně rozhodli, že tady zůstaneme přes den a do Vídně pojedeme až na čas zvukovky, tedy půl šestou. Koneckonců, tady jsme měli všechno, co jsme potřebovali - na benzince záchody a sprchy a o pár set metrů dal Lidl a další obchody. Já a Piritta jsme tedy okupovaly kuřáckou část benzinky (kde se dalo připojit k wifi) asi tak do tří hodin a pak autobus vyrazil ke klubu Unplugged.
Tam se mi taky líbilo. Tohle byla typická zakouřená špinavá podzemní díra, pro nás jako stvořena. Jen to 'zakouřená' mi nakonec vadilo, moc jsem si zvykla na to, ze ve Finsku se v klubech, barech, atd. kouřit nesmí. Ale co se dalo dělat.
Rozdíl mezi čtvrtečním a víkendovým koncertem byl neřrehlédnutelný. Bar se během vystoupení předkapely celkem příjemně zalidnil a Finové měli konečně opravdu pro koho hrát. To bylo dobře i z toho důvodu, že dohoda s majitelem klubu zněla tak, ze na baru se musí propít 600 euro, aby kapela dostala všechny peníze za vstupné. Finové se tedy zapojili též a pili jako o závod. A nakonec se podařilo, hip hip hurá. Zase jednou něco, za co na sebe můze být člověk hrdý.
Musím říct, že předkapela Repeating Pain mě moc nenadchla. Muzika snad nebyla špatná, ale zpěvákův projev do ní zněl poněkud disharmonicky, a mimo to jsem měla pocit, že se na pódiu nic moc neděje. Na druhé protější zdi visela plochá televize s jakýmsi sportovním přenosem, který jsem většinu času shledávala zajímavějším než koncert.
Vzhledem k tomu, že ve Vídni mají největší fanouškovskou základnu Vanity, hráli ten večer jako poslední kapela. SomBy vystoupili opět jako první, stále pro víceméně sedící fanoušky, následně Manzana, která už zvedla ze židlí několik nejodvážnějších, no a nakonec Vanity, kteří už hráli pro rozjařený skákající kotel. Bella zněla téměř, jako by jí nikdy nic nebylo, a už si i dle svého zvyku slezla pod pódium mezi fanoušky. Z toho jsem měla opravdovou radost.
Rakušáci (nebo spíše Rakušačky) kupovali trička a desky jako o život, občas jsem ani nestíhala vytahovat z krabic další. Když pak Piritta viděla seznam toho, co jsme prodali, nemohla věřit svým očím.
Jo, páteční noc se povedla, do Vídně se podíváme i příště.
|
