Recenzi na album „Wolfpakk“ stejnojmenného projektu by stačilo pojmout jako telefonní seznam zúčastněných s rozseknutou odpovědí na otázku, zda v tomto případě smíchání skvělých ingrediencí (tedy včlenění hostí do myšlenek hlavních tvůrců) bude ve výsledku představovat povedenou lahůdku nebo přeplácaný kočkopejskovský dort. To by příznivcům hard rocku mohlo stačit rozhodnutí, zda po téhle nahrávce sáhnout či nikoliv. A protože svěžest a lehkonohost většiny položek nabízeného menu přímo svádí k tomu vyhnout se velkým řečem a těžké práci, pojďme rovnou na některé položky seznamu.
Aby však byly řádně oceněny hlavní zásluhy, abecedu je třeba začít písmenem M. Mark Sweeney (ex-Crystal Ball) a Michael Voss (ex-Casanova, Demon Drive, Mad Max…) si padli do oka před rokem u Markova sólového alba, které nabídlo celkem poslouchatelnou, nicméně poměrně nevýraznou kolekci písní, hlavně však odstartovalo tvůrčí proces, jehož výsledkem je aktuální „Wolfpakk“. Ten se koncepčně zhlédl ve vedlejšáku sametového Tobiho, míří však do vod, které jsou oběma eM-kům bytostně vlastní. A co je hlavní, dokážu si v pohodě představit, že ta plejáda hostí (tahle věta míří především k vokalistům a bere v potaz i to, že někteří měli na projevení se skutečně pouhý štěk) je jen úchvatným kořením, jehož případnou absenci by Mark s Michaelem dokázali v pohodě ustát a úspěšně nahradit vlastními silami a schopnostmi.
Hostům dominuje řezavý chraplák Paula Di´Anna v „The Crow“, naředěný zásluhou Michaelova vokálu a především díky mávátkovitému refrénu v podání Marka, s úžasně dramatickou klávesovou předehrou, osudovými bicími a báječně napínavou atmosférou. Jen o fous za Paulem stojí Jeff Scott Soto ve šlapavě dramatické plíživce „Let Me Die“, vonící bonfireovskou patinou, které vévodí emotivní souboj vypjatých vokálů Jeffa a Michaela, kterým skromně, ale o to účinněji připravuje půdu Mark, důležitou roli hraje i pompézní pasáž s vypravěčem, chorálem a ženským vokálem, i procítěné sólování Tonyho Denandera (Paul Stanley). Asi nejkontroverznější postavou se stává Tim Ripper Owens v závěrečné „Wolfony“. Prudce kontrastní věc se vzrušujícími klávesami a temnou atmosférou v úvodu, rozmlácenou následným razantním nástupem a chytlavě melodickým refrénem – nejbarevnější kousek, ve kterém se úspěšně míchá odlehčenost, pozitivismus, pompa, razance i temnota a tento kontrast zdůrazňuje právě Timův ječák. Tolik k mým osobním favoritům.
V pomyslné druhé řadě se mačká se skvělou švýcarskou čokoládou v podobě „Sirens“ (pod Alpami mají tyhle melodické eskapády snad v mateřském mléce, líheň kapel jako Shakra, Crystal Ball – jejichž bývalí členové se v tomto songu setkávají, či Gotthard je zjevně nevyčerpatelná a pochází z jednoho mimořádně výživného kořene) Mark Fox, podpořený vydařeným sólem Thorstena Koehneho (Eden´s Curse), v „Dark Horizont“ si do bratrského spolupráce M+M nekompromisně řízne Mark Boals a v kytarovém sóle prožene Michael Marca Wriedta (Axxis), něžná Michaela Schober (Tanz der Vampire) lehce zastíní celkem nenápadného (důrazněji vykoukne až v závěru) Roba Rocka v „Lost“ s osobitým sólem Doca Heyne (Biss) a patří sem i „Ride The Bullet“, ve které se vůbec nedivím, že zde basuje Matt Sinner, tahle skladba mu je šitá na míru, přes to se u mikrofonu projevuje Tony Martin, jehož variabilní (v kontextu desky) zpěv působí v odlehčené náladě až profesorsky nepatřičně. Vydařené sólo pak patří nejpřekvapivějšímu hostu – Igoru Gianolovi (UDO).
Kapitola poslední, nikoliv však zbytečná – nepříliš objevná „Slam Down The Hammer“ s neutrálním Paulem Shortinem, klasická rockovka „Reptile´s Kiss“, ochucená především provokativně vlezlými klávesami, coby nejobyčejnější položka seznamu, kterou si M+M jako správní hostitelé nechali čistě pro sebe a instrumentálka „Wolfpup“, s klasickou kytarou Nadii Kosinske (Peter Maffay), která zklidňuje (a tím docela narušuje) celkovou atmosféru.
Účelné chorály, přitažlivé klávesy a vytrvalá symbióza (trochu) zlého Michaela s (trochu) hodným Markem na pozadí velice chytlavých melodií v pikantním hard-rockovém hávu. To je tenhle vydařený all-star dýchánek, na který dva hlavní hrdinové nejen naverbovali hvězdné kámoše, ale hlavně napsali dostatečně silný materiál a výsledek je k oblíznutí aspoň osmi. Ty neoblíznuté si nechám pro případ, že by Marka s Michaelem napadlo zkusit to ještě jednou. S vizitkou ve formě alba „Wolfpakk“ by se o místo na soupisce mohli další špičky (nejen) hard-rockového klukům sami vnucovat - minimálně ten Claus Lesmannů a Mat Sinnerů s mikrofonem by sem stoprocentně zapadli ;-).
|
