Tohle už není hair metal, jako na první desce Skid Row. Přestože tahle kapela byla asi poslední, která z mohutného hnutí osmdesátých let stála za to, jejich někdejší pěvec Sebastian Bach je dnes už trochu někde jinde. Ono kam Bach směřuje už bylo jasné z druhé desky Skid Row „Slave To The Grind“ a samozřejmě i ze třetí, nejtvrdší „Subhuman Race“. Pak se se svými kolegy rozešel a oni se vrátili ke tradičnějšímu soundu s deskou „Thickskin“. Bachovi ale ta tvrdost zůstala. Přestože mu trvalo více než deset let od rozchodu, než natočil regulérní album „Angel Down“, dnes je znovu zpátky s dvojkou „Kicking And Screaming“. A skutečně, ta deska kope a řve.
Bach v podstatě navazuje na svou práci se Skid Row, stejně jak tomu bylo na minulém albu, které svou účastí ozdobil předák Guns n´Roses W. Axl Rose. Tahle deska by klidně mohla vyjít jako následovník „Slave To The Grind“ a ani by se nejednalo o žádný extra kvalitativní propad. Navíc albu prospělo angažování teprve devatenáctiletého kytaristy Nicka Sterlinga, který hlas hlavního protagonisty žene do závratných výšek a podporuje smrtícími riffy. A když už jsme u toho hlasu... Může mi někdo vysvětlit, jak může dvaačtyřicetiletý chlápek znít úplně stejně mladě jako ve dvaceti?
Album startuje ostrou rockovou jízdou „Kicking And Screaming“, která má v sobě všechny atributy Skid Row z devadesátých let a zní jako kdyby vypadla ze „Slave To The Grind“. Dvojka „My Own Worst Enemy“ překvapí ostrým tempem, kde je trochu slyšet Bachovi životní oblíbence Judas Priest. On vlastně klasický heavy metal je cítit z celé nahrávky. Vše je samozřejmě ošetřeno moderním zvukem, lehkým popovým nádechem a klasickými hardrockovými sóly mladého Sterlinga.
„Tunnelvision“, „Dance On Your Grave“ a „Caught In A Dream“ jsou další položky, které budou rozhodně patřit ke koncertním tutovkám Bachových vystoupení. S příchodem „As Long As I Got The Music“ a především unylé „I´m Alive“ sice spadne trochu řetěz, ovšem ostrá „Dirty Power“ vše vrací do patřičných mezí a pak tolik nevadí ani „Dream Forever“, která začíná jako slibně se rozjíždějící balada, kterou ale totálně srazí nefunkční refrén, který má v sobě trochu nálady kytarové deprese devadesátých let.
Ono vlastně grungeové hnutí je z některých skladeb na „Kicking And Screaming“ dost cítit. Za všechny můžeme zmínit předposlední „Lost In The Light“, kde Sterlingova kytara jede v podobných intencích, kde je doma Jerry Cantrell (Alice in Chains) a i Bachovo frázování má blízko k seattleským kapelám. Opakem toho je závěrečná balada „Wishin´“, která sice nemá sílu takových generačních výpovědí jako „18 And Life“ nebo „I Remember You“, ovšem ukazuje z jakého prostředí Bach vzešel.
Deska je poctivým hardrockovým kusem s metalickým nádechem. Má moderní zvuk, což je její velká výhoda. A přestože vychází z tradic amerického rocku, je stále dost svěží na to, aby se mohla chlubit tím, že vyšla letos. Nehraje se tady na žádné zpátečnictví. Bach se neohlíží za svou kariérou, ale hledí zpříma do budoucnosti. Kope a řve, že se ještě od něj dočkáme věcí...
|
