Ještě dřív, než se Morifade vydali do studia točit svojí druhou velkou desku, událo se v jejich životě několik důležitých událostí. Tou první bylo rozšíření sestavy. Z příchozí dvojky je třeba zdůraznit přínos klávesáka Fredrika Erikssona (ex-Tad Morose), pod jehož rukama morifadí klapky – stejně jako hudba kapely – značně dospěly a ztratily i sebemenší nádech naivity. Spolu s Fredrikem se v kapele objevil i kytarista Adrian Kanebäck, ten se ale nestačil na albu „Imaginarium“ ani zvěčnit a Morifade opustil. Podstatnější bylo, že se producentské taktovky ujal Andy LaRocque (King Diamond) a pod jeho vedením Morifade už na épíčku „Cast A Spell“ (ještě o něj zavadíme u magnum opus kapely – desky „Domination“) předvedli, že jim sytější a důraznější zvuk rozhodně neškodí. A důsledkem této kooperace byla i změna labelu a podpis smlouvy s Hammerheart Records. Jak už naznačeno, dřív než spojení s novým vydavatelstvím vydalo první plody, na postu kytaristy došlo ke změně a k Morifade se připojil brácha bubeníka Kima, Robin Arnell.
Celý článek by v podstatě mohl nyní skončit konstatováním, že v hudbě Morifade ubylo klávesových ploch a větší důraz začal být kladen na kytary, že Stefan Petersson se nevzdal své civilní podoby, ale svými výlety do výšek se klasickému pojetí výrazu power-metalu o kus přiblížil, že Morifade jako celek jsou komplikovanější, méně naivní, ale stále maximálně zpěvní. Paradoxní však je, že ač jsou jako celek Morifade mnohem silnější, než na debutu, svým soundem se přiblížili k armádě podobně znějících kapel a stali se davově zapadnutelnější.
Nicméně si ještě dovolím zmínit pár osobních tipů. Ti, kteří si pochutnávali na debutově sladkých a totálně optimisticky optimistických melodiích určitě chytne „In Martyria“ coby (díky zpěvným klávesám a rozjuchanému refrénu – zase ti Freedom Call…) nejvýraznější odkaz na předchozí desku. Ti, kteří by rádi nasáli aktuální formu kapely a přitom by si chtěli pošmáknout na všem, co přece jen dokáže Morifade odlišit od jim podobných, nechť sáhnou po závěrečné „Whispering Voices“.
Ti, kteří rádi rozjímají a libují si v emotivním vyprávění, nechť se nechají pohoupat v „Nevermore“. No a ti, kteří ocení chytlavé riffy, výborné bicí, střízlivě optimistické sbory a melodické refrény, zpravidla zbavené okázalosti, nechť klidně přejedou celé „Imaginarium“, rozhodně se ani na chvíli nudit nebudou.
Nejpozději s tímhle albem by příznivci komplexního power-metalu (tedy ti, kteří mají rádi do klasického power-metalu umně naroubované špetky speedu, hard rocku i progrese) měli Morifade zařadit mezi povinné položky. Jistě, „Imaginarium“ asi těžko bude dominovat některému žebříčku nejlepších alb roku 2002, ale už jen pro to, že na něm Morifade definovali svůj typický pohodový výraz a přitom znovu nabídli řadu nepřeslechnutelných pecek, si pozornost zaslouží. A jako lákadlo na vrchol tvorby, který měl přijít o dva roky později, funguje stoprocentně.
|
