Za příčinu toho, že v roce 2004 vyšlo dosud nejlepší album Morifade považuji především dva momenty. V první řadě fakt, že poprvé (a zatím také naposledy) se kapela sešla ve stejné sestavě – tedy včetně Andyho LaRocquea na velitelském můstku. V druhé řadě pak skutečnost, že Morifade dokázali téměř stoprocentně vycucnout to nejpřitažlivější z dosud vydaných alb a navíc, že to beze zbytku dokázali na sebe vzájemně naroubovat do velice soudržného celku.
Na albu „Domination“ tak lze od začátku až do konce sledovat velice smyslný sňatek kdysi dominantních a následně potlačených klávesových ploch s kompoziční vyzrálostí, kytarovou šťavnatostí a stále rostoucí (byť v podání těchto Švédů se stále bavíme – a bavit budeme - o písničkách, které před technickou krkolomností dávají přednost zpěvnosti) progresivností a propracovaností, v tomto díle podepřenými značně podmanivější atmosférou a v neposlední řadě i koncepčností příběhu, vycházejícím z novel George Orwella a Aldouse Huxleye. „Domination“ je dalším důkazem, že podaří-li se soudržnost námětu přenést do muziky, dostává tato další vnitřní rozměr.
„Domination“ trpí jedním handicapem. Klukům se na úvod desky podařilo nacpat ty nejsilnější songy, takže posluchač, navnaděný takhle nadupanou první polovinou desky může s blížícím se koncem filozofovat nad tím, jak Morifade dochází dech. Bráno střízlivým pohledem můžu konstatovat to zásadní, totiž že na desce není vyloženě slabší místo. Faktem však zůstává, že ty zjitřené emoce, které dosáhnou vrcholu v těžkotonážním a potemnělém „Words I Never Speak“ s plíživým vokálem, napínavými klávesami a vypjatým zpěvem v refrénu (dokonalá ukázka toho, proč je hlasový střízlík Stefan Petersson se svým variabilním vokálem pro Morifade tak důležitý) sice mají tendence se opakovaně vzpínat, nicméně velice pozvolna vychládají. Stoupání k vrcholu prostřednictvím ve slokách nezvykle zadumané a dramatické, v refrénu pak fantasticky obživlé „A Silent Revolution“, či melodických orgií a dokonale symbiotických kláves a kytary v „The Second Coming“ je maximálně podmanivé, z těch „vychládacích“ (ty uvozovky jsou třikrát větší než písmena…) stojí za doporučení především nejrozjásanější složka kolekce se špetkou pompy „The Rising“ či „Clarity (Fragments Of A Dream)“ s nejchytlavějším motivem a archaicky znějícími klávesami.
S hodnocením téhle desky bych se nebál sahat po hodně vysokých příčkách i v případě holého alba. Hudebním fajnšmekrům však jednoznačně doporučuji sáhnout po digipackové verzi, která je rozšířena o EP „Cast A Spell“, ze kterého za vypíchnutí stojí především titulní song, který se objevil již na debutovém albu, a který tak nejlépe potvrzuje evoluci, kterou mají Morifade ve svých kostech, dále pak hard rockem načichlou – však také od kolegů Phenomena vypůjčenou – „Dance With The Devil“. V bonusech lze najít i helloweenovskou předělávku (nijak objevnou a originálu držící se) „Judas“ a videoklip ke skladbě „Lost Within A Shade“.
Morifade už zdaleka nejsou tak optimističtí, jako na debutu a jejich postupy díky vytrvalé refrénové melodičnosti občas sklouznou do šablonovitosti. Není se však čemu divit, když tyhle šablonky vytrvale fungují a neopotřebují se. Jeden by řekl, že s takovýmhle materiálem byli Morifade předurčeni k jasnému úspěchu. Leč větev si pod sebou kluci podřízli sami. Krátce po vydání desky odchází zpěvák Stefan Petersson. Jeho post sice Morifade dokázali obratem zaplnit (schválně nepíšu nahradit, neb to se mi v dané chvíli jevilo jako krajně obtížné) a mikrofonu se chopil Kristian Wallin, jehož hlas zazněl na debutovém albu (sice nepříliš známém, ale v daném stylu rozhodně ne špatném) kapely Rising Faith. Definitivní ránu do vazu však kapele uštědřil kytarista Jesper Johansson, který kapelu opustil o rok později a tím jí poslal k ledu. Milovníci šťastných konců však už vědí, že Morpfade ledovali jen na šest let a letos se definitivně probrali z kómatu. Na otázku, jestli jde skutečně o šťastný konec, si ale posvítíme až příště.
|
