V první řadě musím ulevit svému svědomí. To je už hodnou dobu černé jak bota kvůli hodnocení první desky této kapely. Tenkrát jsem jí udělil sedm a půl bodu, což z dnešního pohledu vidím jako hrubé podhodnocení. Z nějakého důvodu jsem to ale v prvních poslechových fázích takto necítil a jednotlivé skladby v mých uších dozrály až po delším čase. Pak ale nepustily a já se k nim už minimálně půl roku vracím s velmi častou frekvencí. Jak je na tom novinka?
Tentokrát jsem nehodlal udělat stejnou chybu, takže jsem se nenechal příliš vykolejit tím, že se mi deska po prvním poslechu skoro vůbec nezamlouvala. Už v ten moment ovšem bylo pár faktů zcela evidentních. Obsah aktuální placky je daleko více soustředěn na výstavbu atmosféry. Nejmarkantnější je to u o dlouhých skladeb, v čele se 14ti minutovým opusem "Hope Dies Last". Oproti tomu schází prvoplánově svůdné hity, jakými byly na debutu klipovka "The Birth Of Evil" a song "Only The Brave". Přesto chytlavé momenty (naštěstí!) nechybí, o čemž mě více a více přesvědčoval každý další poslech nové desky.
A že jich zase bylo potřeba! Ještě po pátém sjetí jsem byl přesvědčen maximálně o sedmi bodovém hodnocení. Po zhruba osmém poslechu si to začalo sedat a nyní, při poslechu (zhruba) patnáctém, můžu s klidným svědomím prohlásit, že Italové ANCIENT BARDS na svém druhém albu dostáli (věru vysokým) očekáváním. Není to už sice taková bomba, ale milovníci epického symfo/power metalu si přijdou jistojistě na své.
Mezi skladby, které své tóny zpřístupnily mezi prvními (a dají se tak považovat za nejchytlavější), řadím čtvrtou "Broken Illusion", ojedinělý náhul "Valiant Ride", a také kousek titulní, včetně skvostného intra "Dinanzi Al Flagello", jež mu předchází. U všech těchto písní není kladen takový důraz na tvorbu (někdy velmi) plíživé gradace a jejich atraktivní struktury tak mají k debutovým songům nejblíže.
Nejtěžší bylo naopak vstřebávání dvou časově nejdelších položek, konkrétně páté s názvem "All That Is True" a již zmíněné "Hope Dies Last". Obě oplývají strhujícími a příjemně dlouhými gradacemi, k jejich vnadům ale vede hodně lopotná cesta. Právě na ní jsem klopýtal nejvíc, jenže i zde platilo pravidlo o nutnosti několika poslechů. No a po určité době se mi ona cesta začala zpřístupňovat, ušní výmoly najednou mizely a nyní si po stopáži těcho skladeb vyšlapuji s nemenší vervou a radostí. Ale protože ani zbývající songy nejsou žádným dynamickým vichrem, vylézá nám na povrch jedna evidentní skutečnost. Chcete-li si nové album užít, musíte mu věnovat více času, než je obvyklé, a tento čas navíc zůstat pokud možno v klidu a příliš se nevzrušovat nějakou ruchopudnou činností. Tento vklad se pak 100% zúročí, otázkou zůstává, jestli to v dnešní uspěchané době není od Italů příliš velké riziko. Na to si už musí odpovědět každý z vás sám. Já za sebe říkám, že jsem za každou desku, která mě svým obsahem dokáže zklidnit a donutit k nemalé koncentraci, ohromně vděčný, neboť její skladby vlastně zastupují důležitá duchovní cvičení, na které jinak nemám chuť ani čas.
P.S.: První desce bych DNES udělil devět bodů.
|
