O tom, že Dave Lepard měl obrovský vliv na současnou skandinávskou hair metalovou scénu, nemá smysl polemizovat. Byli to právě Crashdïet, kteří podnítili celé to hnutí, které dnes zaplavilo celou Evropu. Čerpali hudebně i vizuálně z Mötley Crüe, Guns n´Roses, Ratt, Poison a dalších podobných formací, ale celkově jejich hudba měla moderní sound. Navíc Lepard disponoval silným, řezavým hlasem, který je pro tenhle druh hudby více než potřebný. Když Crashdïet vydali desku „Rest In Sleaze“, bylo to jako zjevení, ale postupně začali stoupat ke hvězdám.
Jenže svou kariéru Lepard ukončil sám a předčasně, když dvacátého ledna 2006 spáchal ve švédském městě Uppsala sebevraždu. Ať už byly důvody jakékoliv (hovoří se o depresích, že úspěch Crashdïet nebyl takový, jaký si Lepard představoval, ale i vleklých problémech s drogami), je jasné, že toho dne přišel rockový svět o nesmírně talentovaného hudebníka. Proto je, šest let po jeho smrti, nasnadě i tributní album.
„Reborn In Sleaze“ je koncipované zajímavě. Je zde celá deska „Rest In Sleaze“ plus jeden bonus s názvem „Lost Horizons“. Potud je všechno v pořádku. Než si desku pustíte. Už od úvodní „Knokk´em Down“ v podání Midnite Sun necítíte ani náhodou takovou energii, jako z původní nahrávky Lepardovy kapely. A to je ještě jedna z nejlepších adaptací. Druhá „Riot In
Everyone“ je ve skutečnosti opravdová hair metalová pecka, ovšem tak, jak ji přehráli Speed Stroke, by v ní původní sílu nikdo nehledal. Navíc ten vokálek nesahá Lepardovu zpěvu ani po kotníky. On vlastně zpěv je největším kamenem úrazu celé desky. Když už se některá kapela vzepne k výkonu, jako třeba v případě Ragdolls a jejich adaptace „Tikket“, pohřbí jejich snažení naprosto příšerný a zoufalý zpěv. Stejně jako v případě DNR a jejich podání nádherné „It´s A Miracle“. Tam ta faleš až tahá za uši. V tu chvíli jsem měl chuť počítač vyhodit z okna. Líp na tom nejsou ani Cyanide 4 a jejich „Out Of Line“.
I když většina skladeb dopadla naprosto otřesně, najdou se i výjimky. A těmi jsou dvě, pravděpodobně nejzkušenější, kapely. Britští Peep Show se s grácií sobě vlastní zhostili „Breakin´ The Chainz“, kde zpěvák Johnny Gunn jde až do Lepardových výšek a působí přesvědčivě. Se „Straight Outta Hell“ si docela slušně poradili italští Hell In The Club. A pak bonusová „Lost Horizons“ v podání Black Rain také neurazí. Zbytek nestojí víceméně za nic.
Jak jsem zmínil v úvodu recenze, tributní album Daveu Lepardovi je logický krok. Ovšem z tohoto počinu je cítit snaha urvat nějakou tu pětku ze současné popularity hair metalu. Protože neznámé, nicneříkající kapely, které jsou navíc se svým uměním na štíru, si o moc velký honorář neřeknou... Dave Lepard si rozhodně zasloužil lepší poklonu.
(K článku nepřikládám ani Lepardovu fotku, protože on sám by se za tento počin musel stydět)
|
