Navzdory tomu, že se blíží konec světa, v kapele D.N.A. vládne pohoda. Tedy, pohoda…, pokud vezmete booklet do ruky dřív, než stačíte zasunout samotné cejdo do přehrávače a nasajete depresivní a naštvanou atmosféru, která z textů na novince sálá (texty D.N.A. nebývaly žádná selanka, ovšem tentokrát kluci dávají svojí potemnělou frustraci dost zřetelně najevo), asi to slovo, mající šest písmen a začínající na „p“ vyškrtnete ze slovníku. Pokud však proces vstřebávání alba „2012“ vezmete z druhé strany a dáte přednost tónům, ve finále (a troufnu si tvrdit, že tentokrát mají šanci i ti, pro které klasický „hard´n ´heavy“ není denním chlebem) bychom se mohli shodnout na tom, že ostřílení kozáci z D.N.A. o chlup překonali své (dle mého) zatím nejlepší album „Cesta stínů“.
A upřímně řečeno, vůbec by mě nenapadlo, že podobnou větu vypustím o desce, na které kapela téměř rezignuje na nadýchaně „romantické“ nálady a vsadí hlavně na přímočarost a údernost. Což může svádět k myšlence o jednotvárnosti, ale té se kluci dokázali spolehlivě vyhnout. Pravda, ingredience, kterými toho dosáhli, jsou v podstatě dvojí. Ve výrazné menšině za cenu toho, že i přímočarost dokáží prohnat zkratkou a nekomplikovanost přeženou (ale i to je jedno z poznávacích znamení D.N.A.) až k melodickému primitivismu, jako v případě sekaných halekaček „Máš zkrat“ a „Královna vášní“.
Ve většině případů to je hitová zpěvnost, až pudová přitažlivost a díky tomu snadná zapamatovatelnost (pamatujete na moje nadšení z minulé tutovky „Měl jsem jít dál“?) výrazných refrénů. A zatímco z minulé desky mi v závitech spolehlivě uvízli jen tři kousky, u novinky se mi v podvědomí neustále střídají „Král sráčů“, „Sejdem se v pekle“, „Svět zešílel“, „Pavilon 50“, „Dvě tváře“ a „Černá vdova“, tedy skladby nepostrádající švih, razanci a jedovatost, dovedně nakombinovanou s melodickými (a tady ta sázka na jednoduchost funguje stoprocentně) orgiemi.
Kam se poděla nadýchanost, coby další z typických elementů? Inu, zůstala, ale přece jen v poněkud syrovější formě, což nejlépe demonstruje jeden ze dvou hudebně nejpoetičtějších kousků „Pandemie“. A pokud byste se bez působivější atmosféry přece jen neobešli, sáhněte po „Posledním pokušení“, tak jako na celé desce jsou D.N.A. temnější, ale s náladou si hrát dovedou. Ani na téhle desce bych se neubránil použití nůžek, ale hráčská vyzrálost všech zúčastněných, typická chlapácká sytost vokálu Lukáše Gracy i zjevná zkušenost při produkci však dokáže i ty nevýrazné (a ve finále nevýznamné) položky v pohodě eliminovat.
Už dlouho jsem nelistoval žádnou encyklopedií…, tuhle větu jsem zatím použil v každém hodnocení, týkající se D.N.A.. Tentokrát jsem jí sem vrznul jen z úcty k tradici. D.N.A. se sice toho svého heavíku drží jako klíště (za což jsem jim vděčný), ale tentokrát přisypali i špetku moderny a jejich melodie voní svěžestí, takže se na nějaké encyklopedické zkušenosti nemám potřebu odvolávat. A chlapi, pokud mají Mayové (respektive jejich vykladači) pravdu, tak si na tý poslední cestě společně zahalekáme „Sejdem se v pekle“ (anebo dalších čtyři pět kousků z téhle desky), berete?
|
