Kdo z vás sleduje D.A.D. od jejich počátků, určitě ví, že u téhle kapely nikdy nebyla jistota, jak bude znít další deska. Cowpunkové začátky se na nejúspěšnějším albu „No Fuel Left For The Pilgrims“ přetavily do univerzálního rockového soundu a spolu s další nahrávkou „Riskin´ It All“ a hity typu „Sleepin´ My Day Away“, „Point Of View“ nebo „Grow Or Pay“ pomalu, ale jistě dobývaly Ameriku. A to se z Dánska povedlo komu? Larsi Ulrichovi a Miku Trampovi. S měnícím se rockovým vkusem, se brzy začali měnit i D.A.D. Deska „Helpyourselfish“ přinesla moderní grungeové postupy, elektronické vychytávky a zatěžkaný sabbathovský sound. Deska u posluchačů propadla, i když ve výsledku se rozhodně nejednalo o méně kvalitní záležitost, než byli „No Fuel Left For The Pilgrims“ nebo „Riskin´ It All“.
Scéna se poté zase změnila a D.A.D. opět s ní. Alba „Sympatico“ a „Soft Dogs“ pošilhávala po britských kytarovkách, ale postupně vracela kapelu do zavedených kolejí. Dnes jsou tu D.A.D. znovu a dá se říci, že přicházejí s tím, co od nich posluchači vždy měli nejraději a na co po létech experimentů čekali. Hned s úvodní „A New Age Moving In“ se kapela bratří Binzerů vrací na přelom osmdesátých a devadesátých let, ovšem s moderním zvukem. Pochopitelně. Technika se hnula někam jinam. Kytary jsou pěkně napěchované, jako v dobách „Helpyourselfish“, ovšem na žádné experimenty se nehraje. Elektronika zůstala pěkně pod pokličkou a když jen trochu vystrčí růžky, tak rozhodně nehraje dominantní roli.
D.A.D. si tentokrát dali záležet na refrénech. Třeba „I Want What She´s Got“ nebo „Last Time In Neverland“ evokují nejlepší časy popmetalu, ovšem napěchované energií Motörhead nebo AC/DC. Největší hit desky se ukrývá pod číslem čtyři, čili „Fast On Wheels“. Crunchově zabarvené kytary navodí náladu druhé poloviny devadesátých let, kdy se i D.A.D., jak už jsme zmínili, nechali ovlivnit britskou poprockovou scénou, takže mohou lehce připomenout Oasis nebo Manic Street Preachers z období po zmizení kytaristy Richeyho Jamese. Ovšem svébytná melodika těchto Dánů dává jasně na srozuměnou, s kým, že máme tu čest.
Zajímavě zní „We All Fall Down“, kdy kabaretně zahrané piáno v úvodu evokuje atmosféru Disnyelandu po soumraku, tedy původní název kapely a dokonce i překroucený název desky. Hudebně se ale jedná spíše o bluesovější záležitost. Ta nezůstane mezi rockovými vypalovačkami osamocena. Závěrečná „Your Lips Are Sailed“ evokuje atmosféru zahuleného baru někdy ve tři hodiny v noci, kdy rtuťovitý klavírista přehrává staré bluesové klasiky a vám, ač už máte skoro sirky v očích, se pořád ještě nechce domů.
Abych řekl pravdu, D.A.D. mně s touhle deskou udělali radost. Podařilo se jim na ní dostat nejen řadu hitů, ale i zajímavé bluesové momenty. Po letech mě dokázali přesvědčit o tom, že právem jsou bráni za největší dánskou kapelu. I když u nás o nich není moc slyšet a nebýt Kabátu, který je při každé příležitosti cituje jako svůj největší vzor, by to asi bylo ještě horší. A byla by to škoda. Za poslech tedy rozhodně stojí.
|
