TÖRR znamená pro tuzemský metal to, co Kája Gottů pro německé důchodce, pročež budeme s důstojností sobě vlastní ignorovat bulvární humus, týkající se odejití stěžejního člena Vlasty Henycha, a svojí pozornost zaměříme jen a pouze na hudební stránku aktuální fošny. Ta je téměř výhradně dílem Oty Hereše, takže se automaticky nabízí otázka: nezní náhodou novinka jen jako tvrdší klon ALKEHOLU? Odpověď: ano, zní! To by ovšem nemusel být ten nejzásadnější problém, kdyby se Herešovi podařilo navázat na velmi zdařilou kompoziční linii poslední řadovky své domovské kapely. Jenže i tahle nit se někde přetrhla, takže je deska „Tempus Fugit“ skrz naskrz (pod)průměrnou a vlastně taky hodně zbytečnou nahrávkou.
Vlasta Henych se tak může potutelně usmívat a cítit alespoň nějaké vnitřní zadostiučinění. Z nového alba TÖRRU definitivně vyprchal někdejší mrazivě negativní blackový odér, a vše se odehrává v nepohoršujícím, thrash’n’rollovém, maximálně thrash metalovém rytmu. Hereš si toho je evidentně vědom, takže se snaží onu „zlobu“ nahnat vulgárními texty. V takových momentech je však lacině prvoplánový a může tak strhnout pouze hormonama opuchlé puberťáky. Ostatně texty celkově čpí rychlokvaškou, najdeme v nich zbytečně angažovanou kritiku současného stavu lidského nitra, plytké (pseudo)filozofování, vše navíc obaleno do těch nejlacinějších rýmů (houpá/stoupá, touhou/pouhou, prach/pach), které se někdy dokonce vůbec nerýmují (tvář/zášť).
První song přitom není marný, a to navzdory výše zmíněnému „cheatu“ v podobě sprostých slov. Za kadenci, s jakou padají ve skladbě „Až mě všichni naserou“, by se nemusel stydět ani Zdenda Pohlreichů, ovšem celkově má píseň slušný drajv, takže jí to s přivřením jednoho ucha dodává potřebnou energii a při správném rozpoložení (třeba sledování přenosů z Poslanecké sněmovny) to svůj účinek splní. Dvojka „Básníci doby“ se oproti tomu loudá jako horník jdoucí na ranní šichtu, přesto patří ve svých pokusech o dobytí jakési temnější atmosféry ke dvojici vítězů celé desky. Tím dalším je závěrečný kus „Zatracenej“, který pasuji rovnou na vrchol alba. Tomu zase předchází (opět slušný) „debustrolácký“ nášleh „Jdu za svou vírou“. Poslední kladný bod uděluji pocitově účinnému masakru „Tak vejdi“. A zbytek? Ten mě prostě nebaví.
V některých momentech se dokonce Herešovi daří atakovat „zábavnostní“ level desky „Lulu“, neboli tristní výsledek kolaborace mezi METALLICOU a Lou Reedem. Většinou se totiž do zblbnutí omílá jeden a ten samý kytarový riff, na nějž je nabalen nezajímavý zbytek skladby. Vedle této schématičnosti je velkým neduhem nepůvodnost nabízeného materiálu, u kterého v hlavě téměř neustále visí ono nepříjemné „tohle už jsem někde slyšel“ (viz třeba hlavní bicí motiv pětky „Já neubráním se“ = „Labyrint“ od ARAKAINU). Kdybych byl nasranej týnejdžr, asi mě tohle album bude bavit daleko víc. Ve svých (víceméně nenasraných) třiceti pro mě jeho další poslech nedává žádný smysl.
|
